RECENZE: Jiří Petrbok vystoupal až do třetího patra

Slovo expresivní však musíme v jeho případě chápat v přeneseném slova smyslu.

Citovost je v jeho případě vyjádřena především divokou červenou barvou, která jako čerstvá krev virtuálně ukapává z většiny pláten. Mísí se s erotickou vyzývavostí, latentní sexualitou a freudovskou dvojsmyslností.

Všudypřítomné artefakty srdce, lebky a prvoplánové lascivity vkládají do jednotlivých děl rozčilující napětí.

Díky tomu, že Petrbok využívá různých výtvarných technik, může nezávisle experimentovat s velkými plátny nebo hledat tu pravou výrazovou esenci v malých formátech. Jeho práce jsou do jisté míry duchovními kolážemi. Malíř velice často sahá k volným parafrázím děl jiných umělců.

Sám tento postup charakterizoval tak, že původní umělec přetvořil skutečnost podle konkrétního modelu a on ji svou volnou citací posouvá ještě o úroveň výše. Díky tomu může vystoupat až do třetího patra chrámu bohyně Imaginace. Ovšem nejedná se jen o figurativní vyjádření. Petrbok si troufá dohlédnout i dál. Při pozorném zkoumání velkoformátového plátna Objekt Žranice identifikujeme v levé části nerealizovanou knihovnu architekta Kaplického trůnící v tratolišti krve. Kompozice připomínající celkovou atmosférou inferno Hieronyma Bosche nás spíše rozčiluje, než uklidňuje. Petrbokovy práce jsou vším možným, jen ne utěšitelským uměním.

Název výstavy Pitva draka si pohrává se symbolem draka. Můžeme ho chápat jako ztělesnění síly a tvůrčí potence. Ovšem přesnější vyjádření toho, co bájný tvor vyjadřuje, je věčná a sebedestruktivní touha po stále novém zhmotňování temných stránek světa.

Drak je démon, který nás uvnitř nekonečně stravuje a vycucává. My ho musíme jako otroci imaginace neustále krmit svou fantazií, kreativitou či spalující touhou po kráse. Jenže krása je stále unikající nehmotná idea, a proto drak pitvá nás, a ne my jeho.