RECENZE: Foltýnovy figury kráčejí abstraktními krajinami

Byl sice rodákem z moravského Kněžpole, ale jeho životní i tvůrčí osudy byly spjaty od konce padesátých let minulého století právě se středočeským Kolínem. Seznámil se s tamním intelektuálním prostředím, lidsky se také sblížil s kolegy Jiřím Balcarem a Janem Kubíčkem.

Vykladači Foltýnova díla často uvádějí, že genius loci průmyslově potemnělého města na Labi malířovu tvorbu velmi ovlivnil. Čerpal z kubismu, expresionismu a fauvismu. Zabýval se také takzvanou novou figurací, kterou stavěl na surrealismu a koláži.

Krajina, jakkoli fantaskní, hraje u Foltýna roli jeviště, na kterém rozehrává figurální dramata i komedie. Nepotřebuje k tomu celé tělo, mnohdy mu stačí fragment symbolizovaný okem, částí ruky nebo torzem ženského aktu. Někdy naznačené téma zasazuje do duchovního kontextu. Ukřižovaný shlíží na nahá ženská těla a vše akcentuje krvavě rudý podklad. Víra smísená s erotikou a mysticismem vytváří amalgam, který na pozorovatele působí téměř narkoticky.

Pokud Foltýn posune své vize dál, až ke krajině bez lidí, dotýká se odcizenosti podzimní noci tlejícího listí a zamlženého oparu nad řekou.

Tuto atmosféru cítíme z oleje Zdymadlo, na němž se chladné světlo odráží od ocelové hladiny pod skleněným měsícem.

A když dospěje až do krajin neuchopitelné abstrakce, začínáme se ztrácet ve spleti barevných tónů, propletených linií a temnotemné tmy. Je to děsivé, ale zároveň i napínavé bloudění v krajině sebe sama.

Pronikání do díla Františka Foltýna můžeme chápat jako sebezpytnou arteterapii, kterou dobrovolně podstupujeme. Není jednoduché navázat s malířem estetický kontakt a pochopit jeho pohnutky k tomu, aby mohl tvořit. A pochopit pohnutky naše, abychom byli schopni dílo vnímat. Přes veškerou nesnáz stojí za to pokusit se o to.