Hlavní obsah

Pynchon píše o prázdném plkání, které nahrazuje rozhovor

Právo, Petr Matoušek

Po rozdivočelé satiře Městečko Vineland a po raných povídkách Pomalý učeň držíme v rukou třetí splátku na dluh vůči americkému prozaikovi, který až do 90. let poustevničil daleko od oficiálního umění.

Foto: Jiří Smutný

Z loňského zahájení

Článek

Jedni ho za to zatracovali jako blábolistu, druzí vynášeli do nebes jako nejoriginálnějšího zámořského autora poválečné éry. Román Dražba série 49 z roku 1966, který se u nás objevil už před třinácti lety v časopise Světová literatura, potvrzuje Pynchonovo postavení extravagantním přerýváním zápletek, v porovnání s nímž vyhlížejí jeho dříve uvedená díla jako studijní materiál.

Se zájmem o soudobou krizi komunikace vylíčí próza svět prapodivných kybernetických rozkoší, v němž jistá Oidipa Massová podniká výpravu za tím, co by naši existenci mělo přesahovat. V uzavřené společnosti nic, milá Oidipo, nanejvýš aršík raritních poštovních známek...

Ke čtenáři se tentokrát dostává "otevřený text", kam si může dle libosti dosazovat celou řadu metafor. Technicky nejrozvolněnější Pynchonovo dílo silně připomene prózy vychrlené v acidovém  tripu a má s nimi společný zájem proprat vedle odlidšťujícího konzumu i módní výstřelky alternativních hnutí 60. let. Na rozdíl od opojného pobytu v Brautiganově "melounovém cukru" či v Keseyho autobusu převážejícím sjeté hipíky je to však vážné varování, že spolu vůbec neumíme mluvit, přestože plkáme ostošest.

Thomas Pynchon: Dražba série 49

Přeložil Rudolf Chalupský. Volvox Globator/KGB 2004.

168 stran, cena 229 Kč

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám