Článek
V sobotu už z hlediště nezněl pískot, také se však neobjevila ve výstupu komediantů americká vlajka a nahradil ji neutrální modrý prapor. Z hlediště však přesto bylo možné slyšet zvolání: No to snad není možné a Jak to, že nepískají i povzdech Čeho jsme se to po patnácti letech dočkali, já raději neměla zvonit klíči.
Režisér Jiří Nekvacil se ve spolupráci se scénografem Danielem Dvořákem, choreografem Petrem Zuskou a režisérem scény komediantů Michalem Dočekalem pokusil dílo zatěžkané přídomkem národní odlehčit. To v žádném případě nejde proti duchu Prodané nevěsty, jde totiž o operu komickou. A nutno podotknout, že ani Smetana, jemuž bylo vyčítáno, že skládá jen vážná díla, se nedržel zrovna při zdi, když nechal Vaška koktat.
A proč tedy by infantilní Vašek nemohl tahat za sebou kačera nebo dokonce celé hejno kačerů. A proč by nemohl snít o indiánech a kankánových scénách, jež mu tak barvitě líčil principál s Esmeraldou, když nutně potřebovali diváky a pak někoho, kdo se navleče do medvědí kůže.
A proč by nemohla nešťastná Mařenka, zrazená Jeníkem, zpívat vleže na zemi? A proč především neshodit onen přehnaný národní patos, třeba skupinou cvičících sokolů, vytvářejících pozadí pro pěvce.
Potřebné odlhečení
Všechno působilo trochu cimrmanovsky, ale sesadilo to Prodanou nevěstu z piedestalu, na který byla vyzdvižena, což jí vdechlo nový život. Ona záměrná naivita, kdy se zavěšený medvěd skutečně utrhne, totiž šla ruku v ruce s vykonstruovanou zápletkou.
Ovšem pojetí bylo mnohem promyšlenější, než by se mohlo na první pohled zdát, davové scény dělného vesnického lidu totiž současně upomínaly na to, jak byla za minulého režimu Prodaná nevěsta prezentována, což jemně naznačil i symbol srpu a kladiva, který se objevil mezi zdviženými cepy a hráběmi v závěru druhého dějství.
Lze se samozřejmě přít, zda některé nápady nebyly samoúčelné, třeba spící rodiče, vedle nichž se hádali Jeník s Mařenkou a některé scény přehnané. Otázkou také je, zda už není wilsonovsky jednou barvou nasvícené pozadí nadužívané. A možná se dokonce minimalismus a postmoderna přežili. To však neznamená, že se Smetana nejznámější opera musí inscenovat pořád stejně v krojích na kašírované návsi. I když nové pojetí není každému blízké, staromilci by si měli uvědomit, že má-li zůstat dílo živé, nelze je petrifikovat.