Hlavní obsah
Bohumil Hrabal Foto: ČTK

Paradoxy Bohumila Hrabala

Spisovatel na konci života přesvědčený, že nastal konec literatury, vzdělaný muž, nedávající to na odiv, osobnost světového věhlasu, to vše jsou drobné charakteristiky Bohumila Hrabala (1914–1997). Osobní svědectví i literárněhistorický rozbor nabízí nyní Radko Pytlík v sešitku nazvaném Hrabalova Sorbonna (Emporius, 66 stran, 140 Kč).

Bohumil Hrabal Foto: ČTK
Paradoxy Bohumila Hrabala

Dokazuje tím zároveň, že pro vystižení portrétu není třeba mrhat stránkami. Jde o hutné vyjádření osobnosti patřící spolu s Kunderou, Lustigem, Škvoreckým a dalšími tvůrci k těm, kdo se koncem 50. let vzepřeli „budovatelské“ podobě literatury a soustředili se na osudy jednotlivců.

Pro Pytlíka (a samozřejmě i Hrabala) je základním klíčem k počátkům jeho tvorby novela Jarmilka. Portrét „dělnické Madony“ z kladenských hutí, kam se spisovatel vydal na zkušenou. A vytěžil nejen řadu povídek, s nimiž okouzlil čtenáře, ale poskytl námět Jiřímu Menzelovi k filmu Skřivánci na niti. Ten skončil na dvacet let v trezoru, na rozdíl od Ostře sledovaných vlaků, které získaly v roce 1968 Oscara.

Pytlík vystihuje paradoxy autora, který překračoval dobová tabu prostě proto, že se jimi nehodlal řídit. A na rozdíl od řady kamarádů neodešel do exilu, ale stal se legendou, která vydávala svoje prózy jak v disidentském prostředí v exilu, tak i v tzv. oficiálních nakladatelstvích.

Oněch paradoxů životních i literárních, které vystihuje Pytlík od chvíle, kdy se s Hrabalem setkával v Praze na Letné v restauraci Na Formance i jinde, je víc. Jeho pohled je cenným osobním svědectvím a zároveň poctou tvůrci, patřícímu k největším českým literátům.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků