Hlavní obsah
Ilja Kučera ml. Foto: archiv umělce

Novinář a spisovatel Ilja Kučera ml.: Lidé radostně kývají na očividné lži

Novinář a spisovatel Ilja Kučera ml. se ve svém nejnovějším románu Přehodit řeku odpíchl od příběhu německého inženýra Rudolfa Formise, který za své protinacistické rozhlasové vysílání zaplatil vlastním životem. Ve stínu velké politiky Kučeru mnohem více zajímají osudy obyčejných lidí.

Ilja Kučera ml. Foto: archiv umělce
Novinář a spisovatel Ilja Kučera ml.: Lidé radostně kývají na očividné lži

Čím vás postava Rudolfa Formise a její příběh zaujaly?

Zhruba od šesti let jezdím na Slapy, kde můj táta zakoupil chatu, a tak mám vztah k tomuto místu. Formis a jeho příběh je něco, co rezonuje tamním obecným povědomím. Tolik významných historických událostí se tam neseběhlo, takže lidé o tom jednak vědí, jednak je tam stále zachovaný Formisův hrob.

Příběh jsem znal už od mládí, zajímal jsem se o něj, přitahoval mě. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsem udělal rozhlasový dokument, který se věnoval právě Formisovi. Jedna kamarádka mi dokonce našla dva staré pány, kteří si na něj pamatovali osobně. Dlouho to ve mně zrálo a před několika lety jsem dostal nápad, že bych jeho osud propojil se zcela smyšleným současným příběhem. Výsledkem je Přehodit řeku.

Čili ta současná rovina je vaše autorská licence?

Ano.

Nicméně hlavní postava je, podobně jako vy, novinář, publicista. Nenese přece jen nějaké autobiografické rysy?

Snažil jsem se, aby je moc nenesla. Mou ctižádostí je vytvářet postavy s vlastním příběhem, a ne psát nějaký zamaskovaný životopis. Samozřejmě to do psaní vždycky nějakým způsobem prosákne, ať už jde třeba o pohled na svět. Toho se zbavit nelze. Ale záměr to určitě nebyl.

Ilja Kučera ml.

Foto: archiv umělce

Přehodit řeku je už váš šestý beletristický počin. Kdybyste ho zařadil do kontextu svých předchozích prací, je v něčem výjimečný?

Když to stručně shrnu, Když už jsem se narodil je novela o šestadvacetiletém chlapíkovi, který si připadá rozladěný Prahou, takže se snaží začít nový život v maloměstě. Následoval sborník věcí, které jsem psal ve věku od osmnácti do čtyřiadvaceti, kdy jsem měl poetické období. Je to tedy něco na způsob básní v próze.

Prvním skutečným románem byla Pravděpodobně láska, což je příběh jednoho chlapíka a dvou dívek, který končí tak, jak obvykle podobné záležitosti končívají. V knížce Takový sníh už nepadá jsem si vzpomněl na svého tátu a sepsal historky, které nám vyprávěl. My jsme se vždycky snažili ho přimět, aby je sepsal. Jemu se do toho nechtělo, a když pak zemřel, cítil jsem jako prvorozený syn povinnost to udělat za něj. Povídková je i předposlední Ta noc se nejspíš nevrátí.

Všechny mé knížky mají společný můj jazyk, obraznost, vidění světa, ale zároveň jsem se u všech snažil o trochu jinou formu zpracování.

Když je řeč o jazyku, v Přehodit řeku hlavní hrdina zmiňuje jako své největší literární oblíbence Heinricha Bölla, Antona Pavloviče Čechova a Karla Poláčka. To jsou, předpokládám, i vaši oblíbení autoři.

Samozřejmě. V tom se s hlavním hrdinou shodneme. Bylo by jich pochopitelně víc, ale tihle tři zaujímají čestné místo.

V čem jsou vám blízcí?

U Čechova a Poláčka mě fascinuje jejich jazyk a schopnost nádherně vystihnout postavy a jejich charakteristické rysy. Oba navíc umějí skvěle propojit humor s dramatem. Při čtení jejich knih se smějeme, zároveň nás ale i mrazí. U Bölla mě fascinuje, jakým způsobem se coby Němec vypořádával s tím, co jeho krajani navyváděli za druhé světové války. Když to srovnám se situací v Česku po roce 1989, mám pocit, že v Německu se jim to podařilo zvládnout lépe.

Ilja Kučera ml.: Přehodit řeku

Foto: Tebenas

Tím jsme se opět dostali k Přehodit řeku. Příběh Rudolfa Formise se odehrává v polovině třicátých let, kdy se dostával k moci Hitler. Čím vás tahle etapa fascinuje?

Začalo to asi tím, když jsem jako náctiletý stavěl modely letadel ze druhé světové války. K tomu jsem si četl hodně knížek, které se tomuto období věnovaly. Zajímá mě to pořád, snažím se pochopit, co se odehrávalo v myslích lidí, kteří takovým způsobem přitakali německému národnímu socialismu. Na druhé straně mě ale zajímá i situace v tehdejším Sovětském svazu.

Nejde mi až tak o tu takzvanou velkou politiku, spíš mě lákají příběhy lidí. Jakým způsobem to prožívali, proč se chovali tak, jak se chovali.

Došel jste k nějaké odpovědi?

Kdyby bylo možné nějakou odpověď najít, asi by se všem těmhle věcem dalo zabránit. Bohužel se ale historie pořád opakuje. Když se podíváte, co se děje v Rusku, na Krymu, na východní Ukrajině, když si vybavíte rétoriku, kterou Rusové používají, je velmi podobná té, kterou používali Němci před připojením Sudet. Lidi jsou snadno zmanipulovatelní a nedokážou se z takových věcí poučit.

Jak vnímáte to, co se momentálně děje v Česku?

Opět je tam paralela v tom, že se lidi nechají strašně snadno oblbnout a radostně kývají na očividné lži. Je to z jejich pohledu asi pohodlné, z mého nebezpečné.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků