Hlavní obsah

Norský saxofonista Jan Garbarek: Hudba musí mít nějaké výšky i hloubky

Novinky, Alex Švamberk

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Norský saxofonista Jan Garbarek, který patří k předním osobnostem současného evropského jazzu, vystoupí v pražském Foru Karlín 1. října 2020. Z března přesunutý koncert je potvrzený včetně účasti všech hudebníků z Garbarkovy skupiny, sice německého klavíristy a hráče na klávesové nástroje Rainera Brüninghause, indického perkusisty Triloka Gurtua a basisty Yuri Danielse.

Foto: archiv umělce

Jan Garbarek se chystá do Prahy na odložený koncert.

Článek

Se svým kvartetem vystoupíte 1. října v karlínském Foru. Co budete hrát?

Dalo by se říci, že to bude směs starého s novým. Některé skutečně velmi staré věci, dokonce z osmdesátých a devadesátých let, z minulého století. Ale také skladby, které ještě ani nebyly nahrané, jak jsou nové.

Vrátíte se i k rané tvorbě z alba Afric Pepperbird, kdy jste hrál free jazz?

Ne, nebudeme hrát žádné skladby z této doby. Ale i v ostatních skladbách je vždy přítomný freejazzový prvek. I když kdo ví, co se stane, ale nemyslím si, že by to znělo jako v roce 1969 nebo 1970.

Pro některé naše jazzmany byly tyto nahrávky důležité.

Chápu to, ale to bylo před padesáti lety a mezitím se odehrálo hodně věcí. Nevím, jestli jsem lepší hráč nebo horší, ale odehrál se jistý vývoj.

Takže můžeme očekávat spíše tišší klidnější skladby?

Tišší bych neřekl. Součástí kapely je rozrůzněnost, máme široké spektrum odlišných úrovní intenzity. Odehrajeme klidné pasáže, ale také ne tak klidné.

Když hrál Miles Davis v Norsku, tak se ho jeden novinář ptal, jakou hudbu rád poslouchá. A on řekl, že musí mít určité výšky a jisté hloubky. To je velmi obecné a současně velmi přesné. To, o co usiluju v kapele a na koncertech, je mít nějaké výšky a nějaké hloubky.

Co přispělo k tomu, že se skandinávská jazzová scéna tak prosadila a vytvořila si přitom nezaměnitelný zvuk?

Hrálo v tom roli mnoho faktorů. Za prvé to byla nová generace inspirativních hudebníků, ke které počítám i sebe. A byla to generace, která začala nahrávat pro mnichovskou společnost ECM, což byl druhý faktor. Přes ECM jsme získali možnost být prezentování za hranicemi Norska. ECM také rychle rostla a šířila se po celém světě.

Nebyla to samozřejmě žádná lavina jako v pop music, ale i tak vytvořila na počátku sedmdesátých let hvězdy. Někteří z nás, zejména norští hudebníci, měli to štěstí, že si je ECM vybrala a umožnila představit naši hudbu širšímu publiku. To byl počátek trendu, o kterém mluvíte.

Foto: archiv umělce

Jan Garbarek bude hrát se skvělými muzikanty.

Ale tato scéna stále existuje a dál se vyvíjí.

Jsem rád, že to říkáte. Na konci sedmdesátých a v osmdesátých letech jsme měli v Norsku velmi dobrý systém výuky improvizátorů, který se rozvíjel. Měli jsme několik univerzit, které měly vysokou úroveň výuky jazzu, improvizace a hudby obecně. Každý rok jsme díky tomuto systému měli hodně mladých, plně vzdělaných hráčů, kteří vše pozvedli na velmi vysokou úroveň.

Musím se vás zeptat i na spolupráci s Hiliard Ensemble, protože Officium je jednou z vašich nejoceňovanějších desek. Jak se na projekt díváte s odstupem?

Dalším štěstím v řadě šťastných náhod při spolupráci s ECM byla příležitost vytvořit hudbu se sborem Hilliard Ensemble. Spolupracovali jsme velmi dlouho, myslím patnáct nebo dvacet let. Natáčely se desky, konaly koncerty a pořádala turné. V mém životě to bylo velmi šťastné období, protože všichni členové Hilliard Ensemble byli příjemní lidé, které bylo fajn mít kolem sebe při turné i nahrávání. Užívali jsme si této společnosti.

Měli jsme příležitost hrát v nejkrásnějších sálech, v nádherných kostelích a v sálech s výbornou akustikou. Pro tento druh hudby se hodí prostor, jenž má dozvuk, kde se vše se lépe váže a je to větší radost dělat. Nemůžete žádat více, protože to byl skvělý terén pro náš rozvoj. Absolvovali jsme mnoho turné a odehráli mnoho koncertů. A byla to velká radost. Mám na to jen dobré vzpomínky. Hilliard Ensemble ale před pár lety skončil, takže se tento projekt uzavřel.

Jak důležité pro vás je, že máte v kvartetu perkusionistu Triloka Gurtua?

Trilok je virtuos. Pro mě je velká radost s ním hrát. Jsem šťastný, že byl ochotný a schopný vyjet na turné. Má totiž ohromné znalosti hudby pro perkuse a rytmů z celého světa.

Vyrostl z indických kořenů, takže samozřejmě zná klasickou indickou i lidovou hudbu, pop i muziku Bollywoodu. Ale zná docela dobře i rytmy z dalších kontinentů, které studoval do hloubky. Nabízí proto vždy něco vhodného a zajímavého.

Jaké to nemít v obsazení kontrabasistu, ale jen baskytaristu Jurije Daniela?

Ano, hraje jen na baskytaru, ale zapadl dobře. Mnoho let jsem spolupracoval s Eberhardem Weberem, který hrál na basu. Ale byla to hybridní basa. Sice stála, ale byla elektrická a měla malé tělo. Byla postavená pro turné, protože při cestování s kontrabasem je mnoho problémů.

I když Jurij hraje na ještě menší basu, rozhodnutí použít baskytaru vyřešilo problémy a usnadnilo cestování. I Miroslav Vitouš, což je český virtuos na basu, musel kvůli cestování na vystoupení přejít na basu ve velikosti cella. Když jsem s ním hrál naposled, měl také docela malý nástroj.

Skládáte dál?

Ano, doufám, že dnes dodělám nejméně jednu skladbu.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám