Článek
Kniha vyvolala obrovský ohlas nejen v Německu, protože osmdesátiletý spisovatel, známý svými protiválečnými postoji, se v ní po letech mlčení přiznal ke své službě v SS.
„Vyrůstali jsme v nacistické době. Bylo mi šestnáct, když jsme byli všichni povoláni do říšské pracovní služby. Do roku 1945 jsem věřil v konečné vítězství. Knihu jsem psal o těchto svých mladých letech. Byl to bolestný proces, protože vzpomínky se v okamžiku, kdy je vyslovíte, změní v legendy,“ řekl publiku před hodinovým čtením a na dotaz, proč až do konce války věřil v Hitlerovo vítězství, odpověděl: „Nic jiného jsme neznali. Byla tu Hitlerova věta: ,Mládež musí být vedena mládeží‘ a opravdu, můj vedoucí byl jen o pár let starší než já. My jsme se té proměny účastnili. My jsme rádi věřili.“
Při diskusi se také vyjádřil k myšlence polského premiéra Tuska postavit v jeho rodišti Gdaňsku Muzeum vyhnání. „Nejde o Muzeum vyhnání,“ řekl Grass, „ale o muzeum celého válečného dění. Musíme nahlédnout to, co předcházelo, vidět příčinu a důsledek. Doufám, že si uvědomíme i odpovědnost kapitalistických zemí v Evropě té doby. Na olympijských hrách v roce 1936 všichni představitelé seděli na tribuně a chválili Hitlera, jak se brání komunismu.“
Loupání cibule je bolestný proces
Při komentování názvu své autobiografické knihy vzpomněl na matku, která měla ráda Ibsenova Peera Gynta, kde se motiv loupání cibule objevuje. „Když někdo z naší generace loupe z cibule vrstvu po vrstvičce, je to bolestný proces. Loupání cibule je dobrodružstvím, protože cibule nemá jádro, jsou to jen vrstvy.“
Řekl také, že knihu intimních vzpomínek skončil v době, kdy vyšla jeho próza Plechový bubínek (1959). Poté se totiž stal veřejnou osobou a jeho pozdější osudy i názory jsou známy. Dokáže si ale představit, že by v autobiografii mohl pokračovat.
Ke kritice, s níž se setkal loni vzápětí po vydání svých memoárů, řekl, že se jeho přiznání k narukování do tankového vojska SS míjelo s obsahem jeho knížek. Bylo mu vytýkáno ale hlavně to, že promluvil příliš pozdě.
„Mohu se domnívat, že kritikům vadilo, že jsem sociální demokrat, a myslí si, že mám mlčet.“ Podobné to podle něj bylo, když se vyjadřoval proti formě spojení východu a západu Německa, o kterém mluvil jako o „znevolnění“ a „likvidaci podniků“ v bývalém NDR formou zavedení treuhänderů (vnucených správců) jako za války.
„Kapitalistický sytém před zhroucením Sovětského svazu připustil něco jako sociálně-tržní hospodářství. Nyní prožíváme spíš liberální kapitalismus 19. století,“ řekl. „Tehdy mi nadávali, že jsem chlapec bez vlasti, co mám co říkat. Teď kritici mlčí,“ dodal.
Vzpomenul i na okamžiky, kdy doprovázel německého premiéra Williho Brandta do Polska. Pozvání přijal on, rodák z Gdaňska, i představitel firmy Krupp, také z bývalého východního Pruska. „Tehdy Willy Brandt poklekl ve Varšavě na kolena a během několika týdnů vypukly v Polsku stávky. Bylo to vlastně zrození Solidarity,“ dodal spisovatel.