Článek
Skromný důvěřivý pán
Zdeněk Burian byl nesmírně pilný člověk. Ráno začínal rozcvičkou, v pozdějších letech procházkou z Podolí na Kavčí hory, pak se nasnídal a do oběda pracoval. V ateliéru si pak půl hodiny až hodinu dopřál na gauči a potom pokračoval až do večera. Večer studoval materiály pro nové obrazy. Jen zbyl-li mu čas (málokdy), sledoval televizi - nejraději měl francouzské filmy s Jeanem Gabinem.
Takhle to chodilo denně kromě pondělků. To chodil do nakladatelství, vyřizoval smlouvy, poštu, nákupy. Do centra ho vozil většinou taxikář pan Havránek. Nejraději nosil kalhoty od obleku a flanelové košile, když bylo chladno šedý nebo zelený pulovr, plášť.
Říkal, že nejlépe se mu pracuje v sobotu a v neděli, protože ho nikdo neobtěžuje. Ale právě v posledních letech, kdy mi nabídl, že mě bude učit, jsem býval u něj o víkendech a pracovali jsme spolu.
Burian byl silný kuřák, říkal, že ho to naučili cikáni na jižním Slovensku, když mu bylo čtrnáct. Nekouřil ale víc než jednu cigaretu (spartu) za půl hodiny. Prý američtí vědci přišli na to, že právě za půl hodiny se kouř z plic vydýchá.
Pil černou kávu, čaj. Večer si dával nejraději bulharské červené víno Mavrut, které jsem mu vozil po kartonech ze Dvora, protože v Praze nebylo jeden čas k sehnání. Později měl ledvinové kameny a lékař mu doporučil pít plzeň. Ale na pivo si nezvykl, říkal, že se mu po něm chce spát a špatně se maluje. Jídla měl radši jednoduchá, ale slabost měl pro palačinky. Při jedné z jeho návštěv u nás mu moje žena usmažila řízky. Zdráhal se, že prý mu to doktor zakázal - ale neodolal.
Barvy, štětce, plátna...
Zdeněk Burian byl spořivý člověk. Dneska tomu asi těžko porozumět, ale on se musel od šestnácti živit sám, už v tom věku jako ilustrátor. Byl například zvyklý barvy hodně ředit - říkal, že za války bylo málo veškerého malířského materiálu. Používal dokonce ještě barvy Talens z první republiky, stále byly dobré. Maloval také barvami Schmincke a Lukas. Olejové barvy ředil jen lněným olejem.
Kvaše míval francouzské F. Linel, sloní čerň a práškovou bělobu naší výroby. Večer načrtl námět ilustrace na značkový papír (za války to ale byly krabice od bot nebo kartony) a do rána ho namočil do vody. Druhý den kreslil, rychle, než papír zaschl. Kontury dokončil za sucha.
Široké ploché štětce si vybíral většinou našich značek, ale kulaté měl holandské. Využíval je do posledního chlupu. Když byl štětec už krátký, nahřál jej nad ohněm a vlas povytáhl - říkal, že spotřeba štětců tak klesne na polovinu. Myl je v terpentýnu a pak v mýdlové vodě, vytíral je do flanelového hadříku. Plátna kupoval jen lněná, posílali mu je z Mikulova už šepsovaná.
Paletu měl poměrně velkou, z ořechového dřeva, později z lipového. Paleta byla vždycky dobře vyvážená a barvy na ní pečlivě seřazené. Stojan měl těžký, oboustranný - jednu stranu pro olejomalbu, druhou s deskou pro ilustrace. Stojan na štětce měl kovaný, s popelníčkem a držáky na svíce.
Obchodník
Na určování cen za obrazy měl jednoduchý systém. Za ilustraci pro knížku nebo do časopisu, kterou dělal jeden den, dostával 600 korun. Když maloval obraz, dělal si na okraj plátna tužkou čárky: jedna čárka - jeden den malování za 600. Půl dne za 300. Po sečtení měl výslednou cenu. Když se mu zdála moc vysoká, nějaké čárky umazal. Nikdy ale žádnou nepřipsal. Mně takhle odečítal na obrazech, které jsem si od něj chtěl koupit, čárky za odpracované dny v ateliéru.
Na objednávky obrazů měl blok a v něm seznam lidí a jaký obraz chtějí. Zakázky vyřizoval postupně, nezajímalo ho společenské postavení objednavatele, každý musel počkat, až na něj přijde řada.
Buriana navštívili také američtí filmaři, pro seriál Daktari natáčeli několik obrazů, a když skončili, chtěli nějaké obrazy koupit. Nabízeli tenkrát Burianovi za kterýkoli 10 000 dolarů. Neprodal. Říkal: "Originály zůstanou doma, venku mohou mít reprodukcí, kolik chtějí."
Řád
Jednou v přestávce na cigaretu vstal, otevřel zásuvku u stolku a vyndal malou červenou krabičku. Popošel ke mně a řekl: "Povstaňte!" Poslechl jsem a čekal. On krabičku otevřel, vyndal z ní řád a připnul mi ho na svetr: "Jak se cítíte?" On soudruhy rád neměl a oni jeho také ne, i když mu ten řád dali. "Vy byste si zasloužil národního umělce," povídám. "Toho mi nikdy nedají..." Později dostal titul zasloužilý umělec, ale nijak to neprožíval ani nekomentoval, strčil ho taky do zásuvky.
Kapský lev
V roce 1973 jsem ho poprosil, že bych od něj chtěl obraz lva. "Jak byste si ho představoval?" zeptal se. "Já vám ho nakreslím," vzal jsem tužku a nakreslil lva s lvicí na skále - v pozadí moře. "Moře? Tam přece lvi nežijí." "Ale žijí. Lev kapský žil v Dračích horách v jižní Africe." On že se tedy na to zeptá doktora Mazáka v Národním muzeu. To byl náš největší specialista na velké kočky a kytovce, dokonce nese jeho jméno tygr indický: Panthera tigris Corbeti Mazak. Ten ale nesouhlasil, že kosti kapského lva byly nalezeny nejblíže 60 kilometrů od pobřeží. S tím jsem zas nesouhlasil já, že přece lvi chodí kolem řek za potravou a řeky ústí do moře. Burian to vyřešil tak, že moře namaloval jen malý kousek v dálce, v pozadí. Nevím, jestli nám to doktor Mazák odpustil, protože nám trpělivě vysvětloval, že to je nesmysl, ale na obraze kousek moře je.
S doktorem Mazákem jsme potom byli kamarádi až do jeho smrti. Zahajoval mou první výstavu... a v jižní Africe chodí dneska lvi po plážích, i když to nejsou ti kapští.
Poslední rozhovor
V nemocnici Na Františku v roce 1981 podstoupil operaci břišní aorty. Seděli jsme na chodbě a plánovali další práce, maloval tehdy obrazy pro zoo ve Dvoře, už měl dvaadvacet velkých pláten.
"Mám k vám prosbu," řekl. "Nikdy jsem nemaloval obrazy s náboženskou tématikou, vyhýbal jsem se jí. Ale teď jsem dostal zakázku a přijal jsem ji. Dlouho jsem přemýšlel a tady v nemocnici je čas. Chtěl bych použít vaši tvář." "Moji? Proč? A pro koho?" "To je překvapení, jste takový slovanský typ a máte vousy."
Souhlasil jsem, ale už jsem se nikdy nedozvěděl, pro koho ten obraz měl být a co na něm měl Burian namalovat. Ještě na schodech jsem se otočil, Zdeněk Burian seděl na lavici s mírně skloněnou hlavou a zvláštním výrazem ve tváři. Vzpomněl jsem si na obraz Podzim národa - starý indián. Tak ho vidím dodnes.
Často mluvil o tom, že by chtěl být pohřben na Moravě pod starou borovicí. Zůstal v Praze. Na zbraslavském hřbitově, na loučce, rozptýlený.