Hlavní obsah

Liternetur@

Novinky, Jakub Šofar

Nejhorší jsou trpaslíci, to ano... ale stejně tak i zabetonované pravdy. To je něco jako zaprané prádlo. Třeba 30 let jsem se hloupě domníval, že pokud má kostel dvě věže, tak ty musí být stejné.

Foto: Robert Rohál

Zpěvačka Helena Vondráčková.

Článek

Pak jsem projel Normandii a s hrůzou zjistil, že naprostá většina místních kostelů má jednu věž kratší a ta je ještě navíc úplně jiného tvaru. Doteď nemohu takto nekompletní sakrální architekturu akceptovat.

Podobně je tomu s akademickým obřadnictvím. Zažil jsem promoce pouze v staroslavném Karolinu, a přestože normálně chodím oděn jako šantala (dokud nepadnou přízemní mrazíky, tak po františkánsku na boso), nedovedu si představit, že bych vlezl do "svatyně" Univerzity Karlovy bez odpovídajícího obleku - sice po dědovi, ale pořád nóbl. Nicméně pokrok nelze zastavit.

Stalo se, že jsem byl pozván na promoci Univerzity Pardubice. Vedle mě stál chlapík v botaskách, v šusťákovém oblečku s třemi lampasy (jak sovětský turista), s taškou od Meinla, kousek od něj zas nějaký synek v modrém zapoceném tílku (asi byl předtím běhat někde v lesích u Lázní Bohdaneč).

Jediné vstupní dveře, panty nenamazané, lkaly vrzavě svoje studijně vroucné, pinkfloydovské Welcome To The Machine při vyřazování nových přírůstků do vrstvy inteligence. Ostatně, taky vám připadají ty velké "kónické" posluchárny jako mravkolevovy pasti?

V závěrečné řeči se s absolventy rozloučil snad děkan, snad prorektor - několikrát použil slovo inžinýři. Mezi náma, vono to má něco do sebe, vono je potřeba už s těmahletěma traďicema zatočit, že jo, paninko spectabilis, že jo, šéfíčku honorabilis? Je té intelektuálštiny vo dvacet deka víc, můžu to tak nechat? Tak, po občanském apelu něco aktuálního. Stát už se nemohl dívat, jak chátrá babiččino Staré Bělidlo, tak ho vyvlastnil...

Guta Čechová se odvážně rozhodla podívat se na věrohodnost literární klasiky, dospěla k šokujícím závěrům (třeba: Němcová píše naprosto důsledně německy, jen v německých větách užívá česká slovíčka) a knihu poněkud upravila - Babička aneb Co nám Božka zatajila.

Babička dostala dopis od své nejstarší dcery z Vídně, že je ve službě u paní, která má zámek nedaleko babiččiny vesnice, a pochopila to jako skrytou nabídku a hned odepsala, že by se tedy ráda k nim přestěhovala. Když dcera dostala dopis, nejdřív zaplakala - služce říkala, že štěstím - pak dlouho přemýšlela a pak ho podala svému muži.

Manželé Proškovi o tom chvíli mudrovali... "Tak jo," souhlasil Prošek. "Aspoň nebude v chalupě prázdno a někdo na ty kněžniný parch... totiž někdo na ty děti dá pozor." A tak babičce napsali, že se tam tedy klidně může odstěhovat, když je to tak.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám