Článek
Musíte si hodně vymýšlet, nebo archivy nabízejí dostatek nápadů?
Nebudu zapírat, že mě oslovily televizní Četnické humoresky, a začalo mne zajímat, zda byla pátračka i u nás. Protože byl v Písku krajský soud, byla tam k 1. 1. 1928 zřízena i četnická pátrací stanice. Začal jsem navštěvovat Prácheňské muzeum a tam jsem v archivních materiálech hledal, a to vždycky v zimě, protože přes léto jsem knihu psal. Loni, když vyšly Staré kriminální případy, jsem sice na křtu prohlásil, že s četníky už končím, ale člověk nemá nikdy říkat nikdy. Jinak archivy nabízejí mnoho zajímavého a chce to trpělivost a takzvaný sicflaiš, zkrátka musí se to nejen v knihovně muzea, ale i doma vysedět. Bohužel často narazím na případ, u kterého nikde nedohledám, jestli byl vyřešen, a to pak přichází vhod bývalá profese kriminalisty a fabulace. Mám totiž výhodu, že píšu povídku, a ne vyloženě faktografii, takže autorská licence je povolena.
Nakolik měli vaši hrdinové reálný předobraz?
Štábní kapitán Votruba je skutečná postava, dokonce jsem se před léty seznámil v Písku s jeho vnukem, který se ozval po jednom vysílání četnické povídky na dvojce Českého rozhlasu. Dostal jsem od něho nejen materiály k jeho osobě, ale i řadu fotografií z doby, kdy sloužil. Jména št. strážmistrů Kubíka a Hřebejka jsem si vypůjčil. Praporčík Číp, technik pátračky, opravdu v Písku sloužil a ozvala se mi jeho vnučka.
A co další hrdinové?
Písecká četnická pátračka má své dva velké a známé hrdiny. Praporčík Jan Koukol byl vůbec prvním četníkem, který v září 1938 položil život v Sudetech při obraně četnické stanice v tehdejším Habersbriku, ve dnešním Habartově, a jeho kolega, vrchní strážmistr František Novák byl zabit den poté jako parlamentář s bílou vlajkou, na něhož hodili do autobusu henleinovci granát. Oba pocházeli z písecké pátračky, oba měli jeden den v Písku v děkanském kostele svatbu a oba tu měli v jeden den pohřeb. Tehdy se smuteční shromáždění stalo velkou protifašistickou demonstrací. Praporčík Koukol je pohřbený nedaleko Písku, v obci Čížová, kde má svoji desku. Hrob vrchního strážmistra Nováka se nepodařilo po těch letech už dohledat.
Kolik sloužilo v Písku lidí?
Písecká pátračka byla o osmi lidech, s jedním autem a motocyklem Bedár, a měla rajon až na hranice s Bavorskem. Šetřila nejen všechny závažné trestné činy, jako jsou loupeže, vraždy, znásilnění, ale i krádeže, na které byli četníci na vesnicích krátcí. A pravdu měl štábní kapitán Votruba, když tvrdil, že tam, kde je vidět četník, je bezpečno. Velká inspirace pro naši policii.
Překvapilo vás něco při listování starými novinami?
Překvapilo, a sice jak žil Písek rušným společenským životem, co tu bylo různých spolků. A samozřejmě že jsem hledal hospody, kam chodila galerka. Vyrazil jsem i za pamětníky té doby a dnes, když se mě lidé na besedách ptají, kde byla jaká hospoda – a že jich bylo v Písku něco přes sto, tak je mohu informovat. Vůbec jsem ze začátku nevěděl, že se kolem Písku a Blatné v letech 1937 a 1938 konaly dvoje velké vojenské manévry i které slavné osobnosti v tehdejším Grandhotelu Dvořáček spaly. Dozvěděl jsem se také, kde byly v Písku veřejné domy, hodinové hotely, a setkal se tak prostřednictvím tehdejších pánů redaktorů s místní galerkou.
Když se ohlédnete za více než pětadvaceti svými knihami, říkáte si, že jste se archivům měl věnovat už dříve, nebo vám fantazie i zkušenost kriminalisty poskytly dostatek inspirace?
K archivům jsem se dostal až díky pátračce. Neustále nacházím v tisku nové případy, o které se rád se čtenáři podělím. Třicátá léta mám rád, i když mi je jasné, že to v době krize nebyla vůbec žádná selanka. Můj otec ji zažil, byl narozený v roce, kdy se potopil Titanik, a tak mi ledacos vyprávěl. Mám rád hudbu z této doby, velice rád zkouknu Hříšné lidi města Pražského od Jiřího Marka. Že jsem před léty začal psát, tak za to vděčím tomu, že jsem si roky odsloužil na písecké kriminálce, na kterou jsem se dostal až poté, co jsem prošlapal jako obvoďák nejedny služební polobotky. Mám totiž pořád o čem psát, navíc to prostředí dobře znám a čtenář pozná, že to není vycucané z prstu. Žena mi říká, že i když jsem deset let v důchodu, že mě pořád živí zločin. Ale o čem bych psal, když jsem byl takovou dobu policajtem…?
Změnila se podoba zločinu v průběhu uplynulého století?
Podoba zločinu se moc nezměnila. Možná forma, ale i ve třicátých letech se kradlo, podvádělo, znásilňovalo, přepadávalo a vraždilo. Určitě toho nebylo tolik, jako je tomu dnes. A co oceňuji na té staré dobré galerce z té doby? Jak říkal policejní rada Vacátko, galerka měla v tu dobu glanc. Když viděl pachatel, že lidově řečeno spadla klec, tak to přiznal. Určitě nebyla tak agresivní jako nyní. Já jsem to jako kriminalista ještě zažil. Pravdou je, že každý, koho jsem poslal do basy za zlodějnu, moc dobře věděl, za co tam jde. Teď to bude vypadat jako vytahování, ale i po letech, co jsem v důchodu, mě lidi z galerky, když mě potkají, pozdraví. Co víc si může bývalý kriminalista přát?
V čem bychom se jako občané měli poučit?
Na to by nestačily celé noviny. Když vidím v televizi nepoučitelné důchodce, kteří přes varování jdou zase na reklamní akce šmejdů, kteří je okradou, hlava mi to fakt nebere. Tady je všechno varování a poučení marné. Spíše by měli být lidi na sebe hodnější, mít jeden pro druhého čas a porozumění a taky úsměv. Krade se, co svět světem stojí, a krást se bude nadále. Jde o to, nedat těm, co nás chtějí okrást, příležitost. Jinou radu na poučení nemám.