Hlavní obsah

Katyň je životní film polského režiséra Andreje Wajdy

Právo, Věra Míšková

Klasik polské kinematografie Andrzej Wajda čekal do osmdesátky na chvíli, kdy natočí svůj nejosobnější a nejbolestnější film, Katyň. V lese, kde sovětská NKVD v roce 1940 naházela do buldozery vyhloubených jam přes dvacet tisíc polských důstojníků a příslušníků inteligence, které zavraždila kulkou vpálenou do týla, skončil i život jeho otce.

Článek

Wajda nemohl na natočení Katyně až do roku 1990, kdy Rusko opatrně přiznalo světu nejen tyto vraždy, ale i lež, která je přisoudila nacistům, ani pomyslet. Kdo znal pravdu, byl už tím faktem samotným ohrožen, natož aby ji hlásal světu.

Strach, který vystřídá chvíle čiré hrůzy

A právě strach z pravdy a všudypřítomná lež jsou základními stavebními kameny, na nichž režisér svůj film jako hrozivé memento vystavěl. Až do závěrečných minut filmu totiž čekají na jasné svědectví toho, co se tehdy stalo, i diváci a je to svědectví tak drsné a děsivé, jak je málokdy ve filmu k vidění. Zdá se až neuvěřitelné, že osmdesátník Wajda měl dost sil k tak mocnému ataku na city diváků. Účinek je dokonalý.

Do té doby skládá Katyň jako mozaiku osudů několika lidí, převážně žen, jejichž prostřednictvím vyjadřuje onu děsivou atmosféru nevědomí a pak lží a vynuceného mlčení. Strach prolíná celým filmem, od úvodní scény na mostě, kde proti sobě v hrůze běží dvě skupiny lidí – jedna utíká před Němci, druhá před Sověty. Už tímto střetnutím bezmocných je vyjádřena tragédie, kterou polský národ obklíčený nepřáteli ze všech stran za války prožil.

Mozaika několika příběhů, velmi dobře a přehledně poskládaných a prolnutých, mu zároveň umožnila postihnout nejrůznější charaktery, jak se v tom dlouhém období, které film zabírá (od roku 1939 až do let padesátých), projevovaly. Hrdost a loajalita, statečnost, zbabělost…

Téma samotné má předem navrch nad čistou filmařinou

Jednotlivé příběhy nejsou vždy zcela dotaženy, ale to jim neubírá na působivosti. Ta je posílena snahou o objektivní pohled – ne každý sovětský voják byl vrah, ne každý polský důstojník byl hrdina.

Téma samotné má předem navrch nad čistou filmařinou. Wajda navíc zvolil velmi klasický způsob vyprávění, používá – byť asi přece jen méně než v předchozích filmech – mnohé symboly, které mohou vyvolat až dojem, jako by film byl starší, než ve skutečnosti je.

Nelze ani říci, že by to byl jeho film nejlepší, vrcholy jako Popel a démant už má režisér za sebou. Nicméně Katyň je velice důstojné vyrovnání s jednou z nejstrašnějších kapitol polské historie a lze jen obdivovat, že Wajda k němu dokázal přistoupit bez nadměrně patetických výkřiků. Jen chladnokrevně konstatuje fakta, což je v tomto případě nejúčinnější a plně odpovídá tématu.

Katyň

KatyňPolsko, 2007 Režie: Andrzej Wajda,

Scénář: Andrzej Wajda, Wladyslaw Pasikowski, Hrají: Joachim Paul Assböck, Andrzej Chyra, Artur Zmijewski, Stanisława Celińska, Wladyslaw Kowalski, Agnieszka Glinska.

Reklama

Související témata:

Související články

Katyň jako velmi osobní film Andrzeje Wajdy

V historii najdeme jen pár podobných okamžiků, které by zatřásly celým národem tak, jak se to stalo Polákům díky katyňskému masakru. Sovětská NKVD...

Katyň: historický dluh je vyrovnán

Do kin vstupuje nový film polského režiséra Andrzeje Wajdy. Během několika týdnů na jaře 1940 proběhla v lesích okolo Katyně poprava elity polského národa....

Výběr článků

Načítám