Článek
Neinscenuje naturalistické, ani realistické drama, ale hledá v textu archetypální situace přesahující k dnešku. Jeho inscenace tak svým tvarem směřuje k podobenství antické tragédie spíše než ke konkrétnímu příběhu. Má to ovšem svá úskalí.
Takto se dnes tu a tam inscenuje i stejnojmenná opera, v níž se Leoši Janáčkovi právě tento přesah geniálně podařil. Jenže zatímco v opeře má režie mocného spojence v Janáčkově hudbě, jež obsáhne i to, co slovo a herecký výraz nezvládne, v činohře zůstává vše na hercích.
Františák na takřka prázdném jevišti zbavuje herce pravděpodobnostního vyhrávání situací, většina klíčových dialogů se odehraje bez přímého fyzického i pohledového kontaktu, bez zřetelného prožívání situací a vztahů. Herci jako by o svých postavách spíš vyprávěli, případně jejich emoce předváděli ve velké zkratce.
Zleva Tomáš Dastlík (Laca), Dagmar Havlová (Kostelnička) a Tereza Terberová (Jenůfa).
Patrné je to především na obou ženských rolích. Jenůfa Terezy Terberové postrádá přesvědčivé vyjádření vztahu jak ke Števovi, jehož Marek Lambora hraje hlavně jako nevyzrálého teenagera, tak k Lacovi i ke své pěstounce Kostelničce. Ta v podání Dagmar Havlové působí až příliš esteticky úpravně a odtažitě. V hereckém projevu dost mechanicky střídá úsměvnou bezstarostnou intonaci a neosobní vyprávění s prudkými výbuchy emocí. Zjevně v intencích režiséra neakcentuje zemitost venkovské ženy, ani její pýchu, tvrdost či to, co se v ní odehraje po vraždě Jenůfčina dítěte. Tím ale postava pozbývá na lidské autentičnosti a konkrétnosti a rozplývá se jakémsi povšechném zobecňujícím nadhledu.
Nejživěji vychází Laca Tomáše Dastlíka. Jeho chlapsky nelíbivý vzhled a mlčenlivá zaťatost kontrastuje s tušenou vroucností, jež vytryskne v jeho monologu před Jenůfčinými dveřmi. Ve zvolené koncepci ale ani on nedostane dost příležitosti k vyjádření vývoje vztahu s Jenůfou, který v závěru ústí do až plakátového živého obrazu.
Ne že by Františákova inscenace neměla i působivá místa, zejména v posledním dějství, ať už je to emotivní houslový vstup, anebo obrazivé uchopení objevu mrtvého dítěte, ale její silně abstrahovaná koncepce naráží na mantinely jak hereckého ztvárnění, tak i samotného textu napsaného v odlišné dramatické konvenci.
Gabriela Preissová: Její pastorkyňa
Režie Martin Františák, dramaturgie Jan Vedral, výprava Marek Cpin, hudba Nikos Engonidis. Premiéra 16. září v Divadle na Vinohradech, Praha.
65%