Hlavní obsah
Vlasta Čiháková Noshiro vede Galerii kritiků v Praze. Před třemi lety byla vyznamenána japonským Řádem vycházejícího slunce. Foto: Jan Handrejch, Právo

Japanistka Vlasta Čiháková Noshiro: Nad Slovanskou epopejí Japonci žasli

Co stojí za neutuchajícím zájmem o českého umělce Alfonse Muchu (1860–1939), jehož výstavy stále vyhledávají milovníci umění doma i v zahraničí? O tom, proč malíře tolik obdivují právě Japonci, ví nejvíc historička umění Vlasta Čiháková Noshiro.

Vlasta Čiháková Noshiro vede Galerii kritiků v Praze. Před třemi lety byla vyznamenána japonským Řádem vycházejícího slunce. Foto: Jan Handrejch, Právo
Japanistka Vlasta Čiháková Noshiro: Nad Slovanskou epopejí Japonci žasli

Japonština se u nás stále studuje dost vzácně, proč jste si ji v šedesátých letech vybrala vy?

Souvisí to s mým zájmem o umění, který měl základ už v rodině. Můj děda Jaroslav Čihák byl za první republiky slavným operním basistou v Brně a strýc Bohumír Matal byl známý malíř, člen Skupiny 42. Když jsem se po gymnáziu rozhodla studovat výtvarné umění, zaměřila jsem se na Orient, protože v evropském kontextu jsem byla už honěná z domova. Nejdřív jsem se chtěla věnovat Číně, ale když se ukázala jako problematická pro studium moderní tvorby, dala jsem přednost Japonsku. K tomu patří i jazyk, čímž byly dány moje obory na škole – japanistika, estetika a historie umění.

Bylo snadné získat v té době v Japonsku roční stipendium?

Běžné to nebylo, většina starších kolegů tam byla kratší dobu. Mně pomohla šťastná náhoda. Jako studentka jsem tlumočila skupině japonských profesorů z uměleckých škol, kteří přijeli do Prahy. Poslali mi pak nějaké slovníky a vyjednali mi roční stáž v Tokiu. A protože jsem se tam i zamilovala, vdala jsem se. Byl to neuvážený krok. Po dvanácti letech jsme se rozvedli, ale mám z toho manželství syna, na kterého jsem pyšná. Dnes žije ve Vídni. Po rozvodu jsem se provdala za kolegu z práce v Praze a mám s ním ještě jednoho syna, takže jsme dohromady velká polojaponská rodina.

Co jste myslela tím neuváženým krokem?

Byla jsem do studia cizího jazyka a kultury zakousnutá, neznala jsem možné nástrahy a moc jsem to nepromýšlela. Dlouho nám to ve vztazích klapalo, ale pak jsme přece jen narazili na určitý strop.

Vlasta Čiháková Noshiro

Foto: Jan Handrejch, Právo

Znamená to, že jste zůstala pořád cizinkou, nepřijali vás?

To nemohu říct. Jazyk jsem ovládala a cizinek tam bylo málo, tak jsem pro ně byla zajímavá a chovali se ke mně hezky. Byla jsem i úspěšná. Učila jsem na třech vysokých uměleckých školách, dělala jsem výstavy, publikovala, vystupovala v televizi, dokonce se mnou natočili povídkový film Past, vyšlo mi asi šest knížek. Ten strop se projevil spíš v soukromí.

Takže na to měla vliv jinak chápaná role vdané ženy?

Je sice pravda, že manželova rodina byla spíš tradičně smýšlející, což na manželství mělo určitý vliv, ale myslím, že po deseti letech života v Japonsku jsem začala být tím prostředím unavená. Cítila jsem se tam poměrně osamělá, vydala jsem tam dokonce nostalgickou knížku s názvem Dreamy Praha (Praha ve snech), která se úspěšně prodávala přes dvacet let.

Protože jsem podepsala Dva tisíce slov a československá ambasáda dobře věděla, že kromě oficiálních akcí dělám výstavy i umělcům, kteří doma vystavovat nesměli, režim mi to dával znát. Nesměla jsem domů a maminku za mnou pustili jen jednou. Obecně tehdy v Japonsku neměly ženy dobré postavení, volily buď sporák, nebo kariéru, ale já jsem se jako pracující matka nikdy s ničím špatným nesetkala, ani po rozvodu ne.

Proč jste se tedy rozhodla odjet? Tehdy jste domů stejně ještě nemohla.

Nezdála se mi také výchova dětí, chtěla jsem, aby syn zažil i mentalitu evropské společnosti. Tak jsem si zvolila práci v japonském kulturně-obchodním zastoupení a jako přestupní stanici Vídeň.

Proto jste asi našla takové porozumění pro Mitsuko, o níž jste nedávno napsala v Čechách úspěšnou knížku. Byla to jedna z prvních Japonek, které se usadily v Evropě.

Ona se na konci devatenáctého století sžívala s naší kulturou z opačné pozice, ale rozumím jí dobře. Díky svým japonským přítelkyním si umím představit, co asi prožívala, jak to na venkově v Čechách musela mít těžké. Ke konci života chtěla nazpět, ale už to nešlo. Byla třicátá léta, mezi Japonci sílil nacionalismus, navazovali spolupráci s Hitlerem a odrodilé krajany nechtěli.

Přísaha omladiny pod slovanskou lípou, jeden z výjevů monumentální Slovanské epopeje Alfonse Muchy.

Foto: GHMP

Vraťme se do Japonska. Byla jste to vy, kdo stál u zrodu tamější Muchovy popularity. Jak to vznikalo?

Začalo to tím, že Alfonsův syn, spisovatel Jiří Mucha, už od šedesátých let pracoval na oživení zájmu o Alfonse a jeho tvorbu posílal do světa. Já jsem v Japonsku připravovala řadu výstav, tak se obrátil i na mě. V roce 1975 jsme spolu udělali první výstavu v muzeu Isetan v Tokiu. Moc jsme si od toho neslibovali, ale mělo to zázračný úspěch. Jirku, s nímž jsme se během let hodně sblížili, brzy potom začali kontaktovat místní sběratelé. Jedním z nich byl i pan Kimio Doi, který začal systematicky budovat sbírku Muchových děl. Koncem osmdesátých let měl asi čtyři sta unikátů, víc než naše Národní galerie, nakonec vytvořil největší soubor na světě.

Všechny následující japonské výstavy Muchy se konaly s jeho přispěním. Spolupracovali jsme až do jeho smrti na začátku devadesátých let. Jeho dcera pak věnovala Muchovo dílo muzeu města Sakai u Ósaky.

Zhruba ve stejné době zemřel v Praze i Jiří Mucha a dědicem umělecké pozůstalosti se stal John Ommond Mucha. Vaše letité japonské aktivity ohledně Muchy ustaly. Proč?

Naše poslední japonská výstava Alfonse Muchy se konala roku 1995 v Tokiu, ale pan John ji vážně narušil tím, že po organizátorech chtěl, aby díla zapůjčená na výstavu z Česka vrátili přímo jemu do Londýna. Když to neudělali, protože Národní galerie mezitím nechala díla prohlásit za kulturní památku, což znamená, že musela zůstat v České republice, žádal po japonských pořadatelích odškodné. Oni právní spory z duše nesnášejí, tak mu raději zaplatili značnou sumu. Ale také řekli, že s Muchovými výstavami končí.

Roku 2017 jste ale pomohla uspořádat nejúspěšnější Muchovu výstavu v Japonsku. Co vás k ní přivedlo?

Původně mě o to požádali Japonci, kteří po dvaceti letech chtěli udělat výstavu Slovanské epopeje, ale nedařilo se jim dohodnout se v Praze, protože Nadace Alfonse Muchy bojkotovala vývoz.

Výstava měla úspěch, navštívilo ji 670 tisíc lidí. Čekali jste to?

Tak velký ohlas jsme určitě nepředpokládali. O výstavu byl neuvěřitelný zájem už od začátku. Například na tiskovou konferenci se akreditovalo 230 novinářů a na moji přednášku se přihlásilo 600 lidí. Polovina z nich se nedostala do sálu, protože pro ně neměli židle, a tak stáli venku a protestovali.

Čím si ten zájem vysvětlujete?

Zakládá se na dlouhodobé oblibě umělce, která souvisí s popularitou secese už od začátku dvacátého století. Mucha byl do té doby pro Japonce především grafik a reprodukční umělec. Na jednou ale uviděli velkého symbolistního malíře, který zobrazoval dějiny Slovanů, o nichž nevěděli vůbec nic.

Výtvarné umění je v Japonsku preferované mnohem víc než divadlo nebo hudba, je tomu opačně než u nás. Vznikl také filmový dokument a populární pořady v televizi, které Japoncům vysvětlily Muchu se vším všudy. Zapůsobily i formáty obrazů, jejichž monumentalita je unikátní, působí jako kulisy na divadle. Japonci nemají tradici závěsného obrazu, tak nad tím žasli. Vždyť díky tomu je Slovanská epopej působivá i pro Čechy.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků