Hlavní obsah
Milan Kundera svou novou knihu do češtiny nepřekládal. Foto: ČTK

GLOSA: Nová kniha Milana Kundery. Je co slavit?

Knížka Milana Kundery by zasluhovala název ne Slavnost bezvýznamnosti, ale Bezvýznamnost. Byla by tak završením francouzsky psaného cyklu, jehož tři díly autor nazval Pomalost, Identita, Nevědomost.

Milan Kundera svou novou knihu do češtiny nepřekládal. Foto: ČTK
GLOSA: Nová kniha Milana Kundery. Je co slavit?

Několik mužů v nejlepších letech vpadne na scénu zničehonic. Jeden s pubertální touhou medituje o dívčích stehnech, hýždích, poprsí. Se zkušeností shledává centrum erotické přitažlivosti v ženském pupíku. Je tu i smích, který vzbudila lež o rakovině. Dozvídáme se, že úspěšný u žen je muž zdrženlivý, ne ten, který srší vtipem.

Co tím chtěl básník říci? Nehledejme odpověď. Byla by bezvýznamná. Kundera ani nechce, abychom odpověď hledali. Nemá rád, když si hrajeme na detektivy. A kdo by se oháněl znalostmi našprtanými z odborné literatury, sklidil by výsměch. Kundera je totiž škodolibý jako čertí klučina Marbulínek, který nehodlá konat dobro ani zlo.

Kundera je výborným pozorovatelem. Skvělý postřeh je, že existují lidé, kteří v sobě chovají stále pocit viny. A za všechno se omlouvají. I drzounům, kteří do nich schválně vrazili na ulici. Pokud se jim ten druhý za to ještě omluví, drzouni se cítí v právu. Podávají policejní udání, soudní žaloby a tím podporují státní aparát. Stále se omlouvat? Rozhodně ne.

Knížka není soustředěná na jednu dějovou linii, není kompaktní jako Kunderovy rané romány Žert a Život je jinde. Nemá spád Valčíku na rozloučenou, není brilantní jako Směšné lásky. Postrádá vzdělaneckou reflexi francouzské libertinské literatury obsaženou v Pomalosti. Zato není knihou chvílemi kýčovitou jako Nesnesitelná lehkost bytí ani upovídanou jako Nesmrtelnost.

Co nechtěl vidět

Oslavovat nelze Kunderovo tutlání všeho, co nemluví ve prospěch Německa. Pobaltský Kaliningrad není, jak tvrdí Kundera, původně německé, pak ruské město, ale město, které založil český král Přemysl Otakar II. a česky se jmenuje Královec. Že v souvislosti s Kaliningradem, pojmenovaným po sovětském potentátovi, se Kundera dětinsky chichotá Kalininovu chorobnému počůrávání, je bezvýznamné a oslavu nepotřebuje.

Kunderovi se nelíbí někdejší změna názvu německého města Chemnitz na endérácký Karl-Marx-Stadt. Akce, které Německo páchalo v Čechách, ale jako by nechtěl vidět.

Vinohradská třída v Praze se po první světové válce jmenovala Fochova na počest velitele Spojenců, francouzského maršála Ferdinanda Focha, se kterým Německo za vydatného skřípění zubů podepisovalo kapitulaci. Za okupace v letech 1940–1945 Němci překřtili Vinohradskou na Schwerinovu podle německého polního maršálka Schwerina. Po druhé světové válce dostala název po Stalinovi. Pak se stala Vinohradskou.

Milan Kundera: Slavnost bezvýznamnosti

Foto: Ondřej Deml, ČTK

Kundera poprvé svěřil převod své francouzsky psané knihy do českého jazyka někomu jinému, ne sám sobě. Volba padla na Annu Kareninovou. Jeho věc. Na každém překladu lze ale nalézt mouchy.

Mouchy a mušky

Překlad Kareninové působí školsky snaživě. Muškou, tahající čtenáře za uši, je stydlivě zbarvený výraz „zadnice“ namísto Kunderova neutrálního výrazu „derriere“ neboli „zadek“. V originále autor hovoří o „konci vtipů“ („la fin des blagues“), zatímco v překladu je řeč o „konci žertů“. Nezapomenout, že Kunderův román Žert nenese ve francouzském vydání titul La Blague, ale La Plaisanterie.

Velkou mouchou, ba masařkou v jinak stravitelném překladu, je necitlivě zvolené slovo „pupek“ namísto neutrálního francouzského „nombril“. Dívky, procházející se pařížskými ulicemi, jsou oblečeny v krátce střiženém tričku, nízko přepásaných kalhotách a podle překladatelky ukazují „obnažený pupek“. Těžko si lze představit, že by v dnešní době kultu štíhlosti chtěly Pařížanky předvádět „pupek“, což je v češtině výraz pro tělesné partie jinak řečené „panděro“, „cejcha“ nebo „vana“.

Kundera se kdysi rozhodl, že překlady svých česky psaných knih do francouzského jazyka zkontroluje a vybaví poznámkou „prohlédnuto autorem“. V českém vydání této taková poznámka schází.

Doslov Sylvie Richterové prokazuje autorčinu vzdělanost. Místy je ale profesorsky přemoudřelý. Běžný čtenář nemusí takto učenému textu porozumět.

Vadou je, že nakladatelství nezařadilo do knihy doslov Françoise Ricarda, doprovázející francouzské vydání z roku 2018. Ricard si nehraje na literárního detektiva. Knihu nezkoumá, nepitvá. Navazuje na francouzskou esejistickou tradici a Kunderovu pozdní tvorbu srozumitelně přibližuje čtenářům.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků