Hlavní obsah
Anne Fontaineová na festivalu v Benátkách. Foto: ASAC

Francouzská režisérka Anne Fontaineová: Může kultura zachránit lidi?

Francouzská režisérka Anne Fontaineová se po životopisu Coco Chanel, komedii Gemma Bovery či dramatu Agnus Dei inspirovala románovou senzací Skoncovat s Eddym B. k citlivému portrétu gay kluka vyrůstajícího na homofobním zapadákově.

Anne Fontaineová na festivalu v Benátkách. Foto: ASAC
Francouzská režisérka Anne Fontaineová: Může kultura zachránit lidi?

Snímek Marvin, s nímž loni na festivalu v Benátkách vyhrála cenu Queer Lion, je v těchto dnech k vidění na MFF Praha – Febiofest.

Jak moc zůstalo ve filmu z románu Édouarda Louise, který v roce 2014 vyvolal ve Francii takové pozdvižení?

Snímek na něm není přímo založen. Přečetla jsem si knihu, která vypráví o těžkém dětství mladého francouzského spisovatele. Jak se pak stal umělcem, v ní ale nebylo. Tak jsem se rozhodla využít román jako začátek a dotvořit, jak se dál vyvíjí život hlavního hrdiny, jaké potkává lidi a jak to mění jeho osud. Édouarda jsem potkala, vysvětlila jsem mu, že nechci jeho knihu adaptovat, ale chci se jí nechat inspirovat. On s tím souhlasil.

I film ale vypráví o tom, jak těžké je vymanit se z kulturně chudého prostředí.

A jak těžké je v takovém prostředí vyrůstat, když se odlišujete. Jako v mnoha evropských zemích, i ve Francii žijí podobné rodiny, voliči Le Penové, homofobové, rasisti, kteří nemají přístup ke kultuře. Chtěla jsem prozkoumat možnost umění zachránit lidi od jejich vlastního osudu. I v moderních bohatých společnostech je pořád dost těžké vymanit se ze sociální třídy, do níž jste se narodili.

Marvin v dospělosti odjede do Paříže a někdo by to využil jako happy end. Vy ne…

Jeho problémy jsou samozřejmě komplikovanější, nevyřeší je odchod do hlavního města. Ve velkoměstě sice už nejste tak odlišní, méně bojujete s tím, kdo jste. Ale být svobodný fyzicky a psychicky jsou dvě různé věci. V Paříži Marvinovi hrozí, že místo nalezení vlastní cesty skončí v pasti místních bohatých, kteří rádi ke svému stolu zvou lidi z nižší třídy a mají pocit, že je zachraňují.

Isabelle Hupertová a Finnegan Oldfield ve filmu Marvin

Foto: Venice IFF

Dospělého Marvina hraje Finnegan Oldfield, který za svůj výkon získal nominaci na cenu César pro nejslibnějšího herce. Proč jste si ho vybrala?

Hledala jsem mladíka, který má v sobě originalitu, eleganci, křehkost i sílu, spoustu protikladů. Už když jsem Finnegana potkala, myslela jsem si, že by Marvina mohl hrát on. Ale ještě jsem ho párkrát zkoušela, nikdy herce neobsadím rychle. Pak jsem musela najít jeho mladší verzi pro část o Marvinově dětství, a to bylo o dost těžší. Castingy trvaly měsíce. Potřebovala jsem někoho, kdo se Finneganovi podobá a zvládne i scény, v nichž ho mlátí.

Jak došlo k obsazení Isabelle Huppertové do role Isabelle Huppertové?

Marvin se stane režisérem a chtěla jsem, aby mu s tím pomohl někdo ze showbyznysu, známý a prestižní. Isabelle má jako herečka ráda dobrodružství a Isabelle Huppertovou ještě nehrála. Pořád jde o postavu, kterou jsem napsala já, Isabelle ji nijak neměnila. Ve skutečnosti není přesně taková jako ve filmu. Ale i ona by klidně věnovala čas mladému umělci.

Marvin s ní pak vytvoří představení o své matce. Je důležité, že Isabelle Huppertová se jeho matce vůbec nepodobá?

To je záměr, aby bylo vidět, že to představení je jakousi metaforou jeho rodiny. Ani jeho text věrně nepopisuje jeho život, transformuje ho. Isabelle jeho matku interpretuje jako univerzálního rodiče, neimituje ji. Marvin se už od mala dívá na své rodiče jako režisér, sleduje svůj život z odstupu jako outsider, který se nemůže dostat dovnitř. A celý film je natočený z jeho pohledu.

Usmíření Marvina s rodiči pak tvoří zásadní scénu filmu. I to je váš vklad, v knize k němu nedojde.

Ta scéna je pro mě důležitá. Marvin na své rodiče nemá vztek, nechce se jim pomstít za to, jak na něj byli hrubí. Ale teprve poté, co si s otcem poprvé pořádně promluví, může začít nový život. A možná i někoho opravdu milovat.

Marvin také pochopí, že jeho rodiče vlastně nevěděli, jak se k němu chovat.

Tím se znovu dostáváme k té kulturní chudobě. Lidé volící ve Francii krajní pravici většinou pocházejí z lidového prostředí a často za jejich volbou a slovy stojí strach nebo nevědomost. Dříve by byli komunisty. Dneska už žádná ideologie, která by je chránila, není. Když jsem hledala lokace, potkala jsem podobné rodiny, které byly na jednu stranu roztomilé, ovšem říkaly hrozné věci o imigrantech, černoších nebo homosexuálech.

Může s tím něco udělat prezident Macron?

Musíme v to doufat. Ale ve Francii je těžké věci měnit, Francouzi jsou velmi konzervativní. Mě politika upřímně zas tak nezajímá, radši točím o lidech. Na Macronovi se mi nejvíc líbí, že si vzal svou učitelku, to je jako zápletka z Pygmalionu.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků