Článek
Rozehrál v něm typicky křižanovský, čili westernově vystavěný, přímočarý chlapský duel, který stejně jako ve filmu Je třeba zabít Sekala podepřela přesně odpovídající hudba Michala Lorence.
Karty jsou od počátku rozdány naprosto přehledně: propuštěný vězeň se vrací do domovské obce, která ho jakožto poznamenaného nepřijme zrovna s otevřenou náručí.
Prostřednictvím jednotlivých charakterů a vztahů se pak před diváky postupně odkrývají očekávané – více či méně skryté – spodní proudy, které hýbou vesnicí a jejími obyvateli a dovedou hlavní hrdiny ke zřetelně a řadou faktorů předurčenému konci.
Není těžké od prvních chvil rozpoznat, že čtyřicátník Tono (Attila Mokos), který odseděl za sebe i za někoho dalšího trest za krádeže dřeva, je v jádru dobrý chlap. Stejně tak je zjevné, že jeho vrstevník a druh z mládí Štefan (Roman Luknár) ukrývá po přátelskou tváří podlou duši zrádce.
Čtyřicátník Tono (Attila Mokos) je v jádru dobrý chlap
Tak to totiž v Křižanových scénářích chodí – a kdo na tuhle hru nepřistoupí, jen stěží film přijme: Křižan je všech schematických tvůrců král, který nikdy netají kdo je kdo, a co tudíž musí dělat. Je zároveň dost dobrý scenárista na to, aby nenutil své hrdiny jednat bez vnitřní logiky a psychologie.
Jeho scénáře mají po vzoru westernů schopnost udržet pozornost diváků i u dost banálního, jednoduše rozehraného a předvídatelného děje. Skutečnost, že se film Pokoj v duši zařadil do lepší části letošní karlovarské soutěže, je nicméně především zásluha režiséra a jeho spolupracovníků v realizaci.
Kdo někdy šlapal slovenské hory a pohoří, ocení přesnost, s níž kameraman Martin Štrba vystihl charakter nezaměnitelně modelovaných údolí i syté barvy, které dokonale vyjadřují náladu krajiny i obyvatel.
Lidé mají svůj vlastní svět
Lidé tu žijí ve svém světě, jen do jisté míry ovlivňovaném vnějšími vlivy jako je například společenský systém. Věci vnímají na jedné straně přímočaře (kradl jsi, takže žádné vřelé přijetí), ale na straně druhé mají své vlastní hříchy dobře ukryté a zpovídají se z nich nejvýš faráři.
Otevřené nepřátelství se tudíž nekoná, jen odvrácené pohledy – a pak panák kořalky, který je „momentálním řešením“ prakticky každé situace. Herce vybral Vladimír Balko přesně podle požadavků scénáře - obsazením podporuje přehlednost rozložení sil.
Dlouho jsem neviděla tak přesného katolického kněze jako je český herec Jan Vondráček, Roman Luknár v roli Štefana podává mnohem přesvědčivější výkon než v předchozích filmech, Attila Mokos nenechává nikoho na pochybách o míře smutku a beznaděje, která přichází se zjištěním, že „není dost chlap“.
Pokoj v duši se považuje za znovuzrození slovenského filmu
Pokoj v duši je na Slovensku třetím nejnavštěvovanějším domácím filmem v novodobé historii. A přesto, že Báthory a Fontána pro Zuzanu 2 měly ještě více diváků, považují právě tento film za znovuzrození slovenského filmu.
Navazuje nejen na odkaz Balkova učitele Martina Hollého, ale celkově na to nejlepší ve smyslu charakteru národní tvorby. Není přitom pouhou ozvěnou dávných dob, ale spíš předzvěstí těch příštích.
P.S. I když většina českých diváků asi pochopí, co vyjadřuje slovenské slovo pokoj, přesto bych považovala za šťastnější nahradit ho u nás českým slovem klid nebo mír.
Pokoj v duši Slovensko 2009, 97 min. Režie: Vladimír Balko, scénář: Jiří Křižan, hrají: Attila Mokos, Roman Luknár, Jan Vondráček aj.
