Hlavní obsah
Andrea Schelingerová Foto: archiv A. Schelingerové

Andrea Schelingerová: Táta byl laskavý, hodný a spravedlivý

Andrea Schelingerová je dcera zpěváka Jiřího Schelingera. Se svým otcem však mohla být jen do svých deseti let. V roce 1981 za dosud nevyjasněných okolností utonul v řece Dunaji v Bratislavě. Jeho odkaz aktivně připomíná prostřednictvím facebookové skupiny Jiří Schelinger 70.

Andrea Schelingerová Foto: archiv A. Schelingerové
Andrea Schelingerová: Táta byl laskavý, hodný a spravedlivý

V roce, kdy uplynulo sedmdesát let od jeho narození (6. března 1951) a čtyřicet od jeho úmrtí (13. dubna 1981) je na zmíněné facebookové stránce řada raritních materiálů, videa či streamy vystoupení. Pokud to situace dovolí, budou i akce pro veřejnost.

Co pro vás letošní výroční rok znamená?

Hodně. Na tátu nevzpomínám jako na hudebníka, ale především jako na otce. Poté, co zemřel, chyběl mi a priori právě jako táta. Že byl vynikající hudebník a zpěvák, o tom samozřejmě žádná.

Na desce Hrrr na ně…, která nedávno vyšla na vinylu v reedici, jsou mezi písněmi mluvená slova. Ráda je poslouchám. Vždycky mě potěší, když slyším jeho hlas. Je uklidňující a vyrovnaný.

Když tatínek zemřel, bylo mi deset let. Tenkrát se o něm moc nemluvilo, neměl to u politické reprezentace tehdejšího Československa jednoduché. Do svých osmnácti let jsem proto měla se svým jménem vlastně hlavně trable. František Ringo Čech, který s mým tátou dlouhou dobu spolupracoval, vždycky říkal, že nosit takové jméno je stigma.

Vnímala jste jako dítě, že je otec populární zpěvák?

Moc ne, protože se v soukromém životě snažil co nejvíce své popularitě vzdálit. Nikdy jsem nebyla její součástí, dokonce jsem nikdy nebyla na jeho koncertě.

Proč se vás snažil od života vedle populární osobnosti chránit?

Nevím přesně, co ho k tomu vedlo, ale myslím si, že mě tím nechtěl zatěžovat. On sám miloval hudbu, zpěv, rock, byl jim oddaný. Popularita pro něj byla trochu přítěží, protože na ni byl příliš nesmělý. Neměl takové ego a sám jí nepropadal.

Pamatuju si, že jsme jednou byli na výletě na Pražském hradu. Zašli jsme do Zlaté uličky a on mi tam v knihkupectví koupil dětskou knížku, myslím, že to byl Ferda Mravenec. Dostala jsem do ní razítko, na kterém stálo, že byla koupena ve Zlaté uličce.

Pokračovali jsme Nerudovou ulicí dolů a pak na Karlův most. Tam ale lidé tátu poznali. Vrhli se k němu a on vytáhl z kapsy své fotografie, podepisoval je a rozdával. Já stála vedle něho a strašně jsem chtěla jít do ateliéru, který měl kousek od Karlova mostu, a prohlédnout si tam v klidu tu knížku. Myslím si, že v tu chvíli jsem si poprvé uvědomila, že je populární.

Jiří Schelinger se proslavil v sedmdesátých letech.

Foto: Supraphon/Otto Dlabola

Jaký byl táta?

Laskavý, hodný, spravedlivý. Možná až moc. A měl krásný hlas, milovala jsem ho a ráda si dodnes jeho písničky pouštím právě kvůli němu.

Jsou věci, které vás pro život naučil?

Musím říct, že si nic konkrétního nevybavuju. Chvíle s ním pro mě byly vzácné, protože byl doslova pohlcený muzikou.

Na jaké nástroje doma hrál?

Jenom na kytaru. Když jsem ve své dětské nešikovnosti šla jednou kolem aparatury, na kterou zrovna hrál, a vyškubla jsem mu z ní nohou spojovací kabel, zrovna nadšený nebyl.

Máte po něm hudební geny?

Mám po něm jenom trochu chraplavý hlas, to je vše. Pokud jde o hudbu, nikdo se mi nevěnoval a nikdo ji ve mně nerozvíjel. Je ale pravda, že jsem se jeden čas učila u svého dědy Josefa Schelingera hrát na kytaru. Chodila jsem tenkrát do sedmé osmé třídy a on se rozhodl, že mě to naučí. Ale neučil mě takové ty klasické písně k táborákům. Učil mě klasické kytaře, vybrnkávání melodií.

Docházela jsem za ním na hodiny do Čestmírovy ulice v Nuslích. Když už bylo jasné, že nemám talent, vždycky mi říkal: Dítě, zmiz mi z očí, ty to zase neumíš. Zvýšila jsi mi hladinu cukru. Nakonec to vzdal. Já se potom chtěla ke kytaře vrátit, ale nebylo kdy. Život šel jiným směrem. Jako posluchačka ale hudbu miluju.

Na co ráda ze svého dětství vzpomínáte?

Moc ráda vzpomínám na výlet do tátova rodiště Bousova. Je tam zřícenina hradu Lichnice a nedaleko je Dívčí kámen. Vyprávěl mi pověst o pyšné princezně, jež chtěla po mužích, kteří ji chtěli pojmout za ženu, aby se před ní na koni třikrát otočili kolem osy. Dopadalo to ale špatně, protože padali ze skály dolů. Tenkrát tam byla v zemi podkova a sama jsem se mohla přesvědčit, že sráz pod Dívčím kamenem je opravdu příkrý.

Andrea Schelingerová

Foto: archiv A. Schelingerové

Za jakých okolností jste se dozvěděla o tátově smrti?

Ve škole, a nerada na to vzpomínám. Chodila jsem to čtvrté třídy. Přišel za mnou spolužák a zcela nevybíravým způsobem mi sdělil, že můj táta nežije. Děti na sebe dokážou být zlé, a ten způsob, jakým mi to sdělil, se se mnou táhl až do osmé třídy.

Nebyla jsem ani na tatínkově pohřbu. Maminka usoudila, že to není pro mě, a nevzala mě na něj.

O jeho smrti se objevily mnohé spekulace. Jak jste je brala?

Jsem fatalista a myslím si, že se to stát mělo. Spekulace jsou prostě jenom spekulace. Tátovi život nevrátí. A já jsem na něj hrdá.

Jak vznikla facebooková skupina Jiří Schelinger 70, která připomíná letošní výročí vašeho otce?

Založila jsem ji doma z gauče. Na té stránce nejsou žádné reklamy, žádné prokliky, je přehledná a jednoduchá. Od začátku na ni lidé, kteří se stali jejími přáteli, píší příběhy.

Ozval se například člověk, který byl u toho, když se fotil obal alba Hrrr na ně… Byl tehdy na vyjížďce se svým kamarádem a setkali se s mým tátou a Františkem Ringem Čechem, kteří se venku fotografovali.

Požádali je prý, aby jim půjčili svá kola, zapózovali fotografovi a bylo. Podobných historek i fotek je na stránkách mnoho. A neustále přibývají. Moc mě překvapilo, jaké množství lidí má dodnes tátu rádo a jak široké je jejich věkové spektrum. Dává mi to nádherný pocit.

Kromě toho máme i Projekt Štěpánka. Je to holčička z Netolic, desetileté dítě na mentální úrovni osmiměsíčního mimina. Rodiče jsou na ni sami, nedostává se jim financí. Lidé na těch stránkách mohou přispívat na transparentní účet, který je tam uvedený.

Jaké písničky by podle vás zpíval Jiří Schelinger dnes?

Myslím, že rockové. Hudební cesta by směřovala v duchu Zemětřesení, desky, kterou nestačil nahrát, spíš komorněji. Rozhodně by se už nevracel k písním typu Jahody mražený. Za tou etapou svého uměleckého života udělal čáru.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků