Článek
Jak je pro vás i pro hrdinu knihy důležité vědomí domova?
Vyrůstal jsem na malém městě ve státě New York, což bylo docela těžké pro židovského chlapce, který se chtěl věnovat medicíně. Věděl jsem velmi málo o historii toho místa, teprve s odstupem času jsem se dozvěděl víc o dějinách města i řeky Hudson, která tudy protéká. V románu je to jednodušší. Město je kouzelné prostředí s bohatou historií. Doktor teprve postupem zjišťuje, jak je jeho historie důležitá pro něho osobně.
Byli jsme navštívit Terezín a vnímali jsme atmosféru města s bohatou, i když bolestnou historií po řadu generací. Nakonec to platí o celé Evropě. S Amerikou je to jiné. Lidé mají vědomí často jen dvou tří generací. V mém případě byli moji prarodiče imigranti. Pro mě osobně je domov pojem zvláštní. To platí třeba pro Boston, v němž žiju. Proto byl pro mě v románu velkou inspirací návrat mého doktora domů, do města jeho dětství.
Do literatury jste vstoupil v roce 1978 románem Dům Páně, nelítostným pohledem do zákulisí amerického zdravotnictví. Kritika o něm mluvila jako o určité revoluci v pojetí tohoto tématu. Jak jste se vyrovnával s ohlasy, které vyvolal?
Byl to zvláštní román plný sexu, hodně veselý. Vyvolal mimořádný ohlas, protože se dotýkal citlivých otázek. Starší generace lékařů knihu nenáviděly, stejně jako mě osobně, což jsem pocítil na fakultě. Pro mé vrstevníky představovala pravdivé vykreslení situace, ve které jsme žili, a doporučovali ji dalším. Oceňovali, že se přitom mohli zasmát.
Jak se stále prodávala, ohlasy se mísily. Třeba jedna nemocnice v Oklahomě vyzvala lidi, aby mě zabili. Vážil jsem si toho, že jiní oceňovali lidskost, s kterou jsem psal o životě v nemocnici. Pro mladší ročníky studentů medicíny se stala biblí. To mě pochopitelně těší.
Hrdina knihy Duch místa zjišťuje, že ho pravda osvobozuje. Myslíte si to také?
Naprosto. Není nic horšího, než když musíte něco předstírat. Jako lékař vím, že osvobozuje nejen obecně, ale i od depresivních stavů. A je samozřejmě důležitá ve vztahových věcech, natož vůči pacientovi. Dobrý vztah s ním je základ pro každého lékaře. Předchází se tak nedorozuměním nebo dokonce incidentům. To platí i pro vztah lidí při čtení knih. Bez pravdivosti by nikoho neoslovila.
Dlouhá léta vyučujete medicínu na Harvardu. Co jste díky tomu získal pro svou literární profesi?
Základem je myšlenka. A vědomí, co je dobré a co špatné. Rozeznat to. Vrátím se k románu Dům Páně. Tam šlo o vykreslení nehumánního systému. Kdekdo o tom mluvil, ale já jsem o tom chtěl napsat. Při psaní jsem si musel pokaždé říci, co je hlavní. V případě Domu Páně obraz fungování zdravotnictví. U Ducha místa problém návratu domů.
Člověk si také uvědomuje, že pro autora je zhoubná a nebezpečná izolace od života, od lidí. Amerika je v tom specifická, lidé jsou často soustředěni sami na sebe, na vlastní úspěch. Mají osobité pojetí štěstí. Člověk se musí pokusit to vše spojovat. Je to těžké, ale je to třeba. Důležitá je lidskost, bez té to nejde.
S manželkou (Janet Surreyovou – pozn. aut.) jsme napsali hru Alcoholics Anonymous, pojednávající o vztazích dvou mužů. Hrála se s úspěchem na Broadwayi. V ní šlo o důležitost vztahů mezi lidmi a o schopnosti si pomoci navzájem, nebo i jen sám sobě. To je důležité pro navázání každého vztahu, třeba i mezi dvěma muži, kteří potřebují pomoci. Má to však i obecnější platnost.