Článek
Návštěvník se jen nesměl nechat zmást místem konání a názvem turné Nick Cave Solo. Zpěváka doprovázela tříčlenná skupina, která rozhodně nenabízela uhlazené verze klasických hitů pro stárnoucí fanoušky rozvalené v širokých křeslech určených původně pro delegáty sjezdů KSČ. I bez kytary oplývala důrazem a přinášela nefalšovaný divoký rozervaný rock s až garážovými názvuky.
Že Cave nepřijde s uhlazenou show, nabízející jen matný odlesk byvší divokosti, ukázaly hned první údery bicích, za nimiž seděl veterán newyorské rockové avantgardy Jim Sclavunos, kterého podporoval basista Martyn P. Casey I první velvetovsky znějící tóny houslí Warrena Ellise oplývaly sytě zkresleným zvukem, o němž se mnohým kytaristům ani nezdá. A třetí píseň Red Right Hand, v níž Cave krotil piano, jako zamlada Filip Topol, svou nespoutanou a zničující divokostí připomínala destruktivní Birthday Party, s nimiž australský zpěvák hrával na počátku osmdesátých let, než se vydal na sólovou dráhu..
I když Cave točí v posledních letech uměřená baladická alba, jeho srdce je pořád divoké a rocku se nezpronevěřilo. Dokázal ze sebe vydat úplně vše, jako by právě tento koncert byl poslední, což je klíčem k opravdovosti, bez níž působí rock vyčpěle a prázdně.
Koncert přinášel průřez tvorby s důrazem kladeným na klasické nahrávky z přelomu 80. a 90. let. Nabízel však více poloh: přímočarý rock Deanna , strhující drůraznou verzi The Weeping Song i syrové morytáty, jako je Henry Lee, nebo ohlasy blues v Tupelo, kde Nick Cave vstal od piana a chopil se bručící zboosterované kytary. Vystoupení bylo o to zajímavější, že se Cave nedržel originálních verzí a původních aranžmá. V redukovaném obsazení se mu mnohdy podařilo lépe vystihnout podstatu písní. Rozervané skladby vyvažovaly balady v čele s The Ship Song, jejichž melodičnost zdůrazňovaly piano i housle, které Ellis občas střídal s mandolínou.
Není divu, že záhy po začátku mnozí diváci a především divačky opustili svá sedadla a natlačili se pod pódium, zejména když Cave jim ochotně podával ruku a s publikem komunikoval. Občas ovšem žertoval docela drsně, jako ve chvíli, kdy jednomu divákovi řekl, no jen jděte na záchod, my počkáme.
V závěru to bylo skoro jako když ve stejném sále hovořil na komunistickém sjezdu Gustáv Husák. Nepřetržitý potlesk přecházel v dlouhotrvající ovace a delegáti, pardon, diváci povstávali. Tento aplaus však byl upřímný a radost nefalšovaná. Cave volání publika vyslyšel a dvakrát se vrátil, takže vystoupení trvalo dobré dvě hodiny, v nichž nebyl žádný moment slabší .
