Článek
Se svým souborem jste začínal koncem šedesátých let, dnes tedy patříte mezi klasiku polského avantgardního divadla. Jak vidíte tu dobu a tehdejší divadelní experimenty z dnešního pohledu?
Divadlo v té době bylo v Polsku váženým a důležitým politickým, společenským a morálním vyjadřovacím prostředkem intelektuální a tvůrčí veřejnosti. Ten dal vzniknout velmi silné podobě autorského divadla, kterou představovali režiséři a výtvarníci jako Szajna, Kantor nebo Grotowski. Každý čerpal z jiných zdrojů inspirace.
Tadeusz Kantor se silně inspiroval Witkacym, Grotowski transponoval do divadla biblické motivy, Szajna zpracovával svou obsesi traumatického životního zážitku z koncentračního tábora. V mém případě mělo význam místo, kde jsem pracoval. Mé divadlo vzniklo na Katolické universitě v Lublinu a aspekt jisté duchovnosti a zbožnosti byl pro mne již tehdy zásadní. Byl důvodem, proč jsem divadlo začal dělat, a je důležitý pro to, že jsem v něm setrval.
Tehdy se také zrodilo téma, které zpracovávám dodnes. Téma času a konečnosti, téma smrti a umírání. Tedy otázka naší křehkosti, nedostatečnosti, našeho selhávání v čase, nezbytnost eroze. Ale sama smrt není mým tématem, je jím proces, který k ní směřuje. Proces, který není závislý na konkrétní době, byť v konkrétní, v jistém smyslu inspirativní době vznikl. V tom je myslím ona doba výjimečná.
Snad všechny otázky tehdejších polských avantgardních divadelníků se dotýkaly základních témat lidské existence, a to i když šlo o politické divadlo, jaké dělal třeba Lech Raczak a jeho Divadlo osmého dne. Proto ta divadla byla silná, měla vliv a ten vliv, byť mnohá už nehrají a mnozí z tvůrců nejsou mezi námi, trvá dál.
Vy ale hrajete stále...
Myslím, že mé divadlo stále existuje proto, že existuje ve mně. Nemám odpovědi na všechny otázky, které si jím kladu, a proto tvořím stále dál. Až je budu znát, přestanu.
Jak se díváte na dnešní dobu a divadlo?
Vidím totální ztrátu duchovnosti. Byli jsme vyloučeni z procesu myšlení, protože dostáváme hotové produkty, které nás válcují. A to jak v materiální podobě různého spotřebního zboží nebo v podobě zjednodušujících, radikálních názorů na dění kolem nás, tak v komerční kultuře, jež dnes všemu vévodí. Hlavní problém je v tom, že tato doba nám nedovoluje vlastní interpretaci předkládaných jevů, příběhů a událostí.
Další problém je v tom, že nemáme čas, abychom se soustředili a podívali se na sebe, abychom byli sami. V Polsku tomu říkáme, že nastaly krysí závody - neustálé soupeření a dobývání, neohlížení se nalevo ani napravo, natož dozadu. Ale to dobývání a úlovek jsou jednou velkou iluzí. Neříkám, že máme opustit komfort, který naše civilizace má. Každý chceme mít dobrého lékaře a někam cestovat. Proč bych měl chodit pěšky, když mohu jet autem nebo vlakem?
Ale cíl, idea by se neměly ztrácet. Nerad bych vypadal jako nějaký moralista, ale já opravdu vidím totální ničení člověka současnou civilizací. Hubíme svou duchovnost.
Dá se to něčím vyvažovat? Bránit se?
Je třeba hledat a udržovat proporce, je třeba chránit svůj čas. Svým divadlem se snažím právě o těchto tématech hrát. Věřím, že ještě nejsme tak vypáleni, že cosi ještě v člověku je. Když představení skončí, pokaždé cítím, že se ještě nějaký kontakt mezi diváky a námi předkládanými tématy rodí. Není ještě tak zle.
Sám jste připomněl, že jste od začátku tvořil pod hlavičkou Katolické university Lublin. Jaký vliv na vaši práci měla či má katolická církev?
Od našeho vzniku až do konce osmdesátých let se situace církve v naší činnosti zřetelně odrážela. Nemohli jsme hrát všude. Nesměli jsem až do poloviny osmdesátých let nikam vyjet, nebyli jsme zvaní ani na mnohé festivaly v Polsku. Paradoxně se to v nové situaci obrátilo, ale jinak vše zůstalo při starém. To, že můžeme všude hrát, je úžasné. Byli jsme na všech kontinentech, dokonce jsem se teď dozvěděl, že jsme pozvaní do Číny. To je země, kterou jsem vždycky chtěl poznat. Ať bych jel ale kamkoli, nedokážu mimo svou zem tvořit. Své autorské inscenace mohu ukázat kdekoli, ale připravovat je dokážu pouze v Polsku. To je teď můj problém. Neztratit se.
Jaký je vztah vašeho divadla a katolické církve dnes, kdy církev není v opozici, ale právě naopak?
To je ten další aspekt toho, co jsem označil, že věci zůstaly při starém. Já problém nemám, neboť moje divadlo jsem já sám. Já netoužím vládnout ani ovládat. Moje divadlo není Bible maličkých, která by někomu něco vnucovala, my neoslavujeme Boha, my nikoho nepřesvědčujeme. Církev v Polsku dnes ale ano. Je to paradox, ale v jistém smyslu máme dnes podobné problémy, jaké jsme měli v minulém systému. Ta ohrožení jsou svým způsobem ještě horší. Nebo aspoň zrádnější.
Tehdy ten protivník byl určitý, zatímco dnes se rozplývá jako nějaká amorfní hmota do mnoha nejasných jevů a událostí. Je daleko těžší si uvědomit, odkud nás systém ohrožuje.
Jak tedy vidíte společenskou a politickou situaci v dnešním Polsku a jakou z ní vidíte cestu?
Mám tu výhodu, že od února jsem byl na cestách mimo Polsko. Hráli jsme v New Yorku, v Teheránu, v Kanadě. Tady v Česku se má půlroční cesta uzavírá. Z toho, jak situaci zdálky sleduju, mám ale hodně obav. Politická a společenská situace je dnes v Polsku vyhrocená do radikálních protikladů. Přesto věřím, že to tak má být. Má-li se nějaká epocha uzavřít, musí vzniknout kotel, ve kterém se všechno proti sobě vzbouří a následně přetaví do zcela jiného podobenství. A pak se vytvoří rovnováha. Opadne mlha a bude čisto. Ty mlhy jsou dnes, pravda, trochu jedovaté, ale věřím, že se brzy rozhrnou. V jisté chvíli se taková možnost objeví. Ženská intuice ve mně mi říká, že čas pracuje pro nás.
Ženská intuice?
Věříte, že Polsku a vůbec světu chybí ve společenských, náboženských a politických otázkách ženský element? Myslím, že ano, že žena může dát dnešnímu světu zdravou a rozumnou perspektivu. Ale nechtějte po mně, abych se pouštěl do dalších zobecňujících úvah. Na všechny vaše otázky bych nejraději odpověděl jedinou větou: Chci dál dělat divadlo.