Filmaři to nemají na africkém kontinentu zrovna snadné, domácí kinematografie se většinou nacházejí v situaci na hraně přežití. "Filmaři v Africe musí podstupovat oběti, aby mohli přinášet svědectví o své zemi. Nikdo nemůže často ani důvěřovat zástupcům svých států, ani čekat pomoc od státních institucí," tvrdí Med Hondo z Mauretánie.

Příkladem trpkého osudu filmařů z Afriky je právě Désiré Ecaré z Pobřeží slonoviny. Natočil tři snímky, které úspěšně uvedl na festivalu v Cannes, ale od roku 1985 marně shání peníze na další film. "Dříve jsme točili za francouzské peníze, dnes jsme v mnohem nezávislejší situaci, ovšem zase nenajdete hodně domácích investorů. Z mnoha kin se u nás staly kostely, anebo naopak bary a noční podniky, které návštěvníky sice stále sytí emocemi a duchovní útěchou, ale už ne v podobě filmů," doplňuje Ecaré.

Chudé státy si nemohou dovolit financovat natáčení ze státních peněz. "Cena jednoho filmu odpovídá ceně nemocnice nebo školy," dodává Ecaré. Slabá distribuce naopak obtížně vrací peníze vložené do filmových projektů, byť někdy náklady na natáčení nebudou v Africe až tak vysoké. Film natočíte třeba i za 30 tisíc eur.

Byť si některé státy Afriky jsou navzájem kulturně blízké, africké filmy téměř nekolují uvnitř černého kontinentu. "V roce 1983 jsem dělal film Světlo, do něhož vložili peníze Francouzi, Angličané i Němci, natáčeli jsme ve čtyřech státech Afriky, objeli jsme s ním festivaly po celém světě, ale přesto byl snímek dodnes distribuován pouze v jedné africké zemi - v Pobřeží slonoviny," vysvětluje asi nejznámější africký režisér, který přijel do Hradiště, Souleymane Cissé.

Trochu odlišná je situace filmu v Jihoafrické republice, která poslední sezóny triumfuje na zahraničních festivalech. Film Tsotsi Gavina Hooda získal například Oscara. "Před čtyřmi lety u nás kvetl průmysl s výrobou reklam, za níž jezdili zadavatelé z celého světa. Poté, co posílila naše měna vůči dolaru, lidé od reklamy se přesunuli jinam. Ovšem my můžeme dnes využívat skvěle vybudovanou infrastrukturu a kvalitní služby," říká o filmovém zázraku Mark Dornford-May, který se svou africkou adaptací Carmen vyhrál loni na Berlinale.