Coelho má dar pohlédnout do zrcadla, zahlédnout vlastní tvář a přitom nic nepřikrášlovat. I proto je schopen říci hořké pravdy o nás samých a v jeho podání to nevyzní jako moralistní kázání. Připomíná mj., že "patří k lidské přirozenosti, že soudíme druhé velice přísně, a když vítr vane proti našim tužbám, vždycky si najdeme omluvu za zlo, které jsme způsobili, anebo proklínáme bližního za naše nezdary".

Coelho, kterého po celém světě proslavil román Alchymista (1988), využívá často k vyslovení svých poselství podobenství a bajek. Vypráví tak například příběh koně, s nímž byl vyslán posel. Bez zastavení minuli několik zájezdních hostinců a kůň si říkal, že nezastavili ve stáji asi proto, že se k němu chystají chovat jako k lidské bytosti: "Nejspíš budu jíst jako člověk v nejbližším velkém městě."

Nestavěli ale ani tam, a tak si říkal: "Možná jsem se neproměnil v lidskou bytost, ale v anděla, protože andělé jíst nepotřebují." Konečně dojeli na místo určení a koně tam odvedli do stáje. "Proč si myslet, že se věci mění, jestliže neprobíhají stejně jako vždy?" prolétlo mu hlavou. "Nejsem člověk ani anděl, ale jenom hladový kůň."

I v textech publikovaných v novinách zůstává Coelho spisovatelem, kterého ze všeho nejvíc baví vyprávět příběhy.

Paulo Coelho: Jako řeka, jež plyne

Euromedia Group, k. s. -Knižní klub,

přeložila Pavla Lidmilová, 192 stran