Článek
Ohlédnutí za oficiálním programem festivalu, především jeho hlavní soutěží však vzbuzuje právě v souvislosti se jmény obou velkých filmařů paradoxní pocit, že vidět to, co se tu letos hrálo, museli by se oba v hrobě obrátit. Canneská soutěž představila divákům a porotám celkově snad nejslabší kolekci, jaká byla v posledních letech na nejslavnějším festivalu světa k vidění a několik výjimek to jen potvrzuje.
Utrpení, smrt a divný sex
Naprostá většina filmů byla temným obrazem frustrací, nespokojeností, utrpení a umírání. Samo o sobě by to mohlo být zajisté neradostnou, ale pozoruhodnou zprávou o stavu světa. V Cannes se ale z válek, nevyléčitelných nemocí, životů bez perspektiv a nadějí stala hlavně v druhé polovině smutná zpráva o stavu festivalu, jemuž lze dnes těžko věřit, že kvalita nabízených filmů je hlavním kritériem pro přijetí.
Nuda, rozvleklost, nesrozumitelnost na jedné straně, naturalisticky zobrazované násilí na té druhé. Mnoho nezajímavých příběhů natočených naprosto neinvenčním, zastaralým způsobem. Samostanou kapitolou je na canneských plátnech sex: pohlavní akt jako projev lásky mezi heterosexuály tam prakticky nenajdete. Zato sexu v trojce - On, Ona a Transsexuál se dočkáte stejně snadno jako incestního poměru mezi otcem a synem. Radost z něj přitom většinou nemají ani jeho aktéři.
Rozepisovat se o jednotlivých kusech této části oficiálního programu nemá smysl už proto, že není vůbec pravděpodobné, že bychom je viděli v českých kinech: jejich zakoupení by se rovnalo distribuční sebevraždě. Je jen otázka, proč se hrají na festivalu, který by měl svou prestiží pomáhat do kin skutečně uměleckým dílům v konkurenci komerčně atraktivnějších titulů.
Co stálo přece jen za vidění
Dánský režisér Lars Von Trier (Velká cena poroty v roce 1996 za Prolomit vlny a Zlatá palma 2000 za Tanec v temnotách) je proslulý mimo jiné tím, že často rozdělí publikum na dva nesmiřitelné tábory - jedni ho uctívají, druzí nesnášejí. Také tříhodinový Dogville někteří odmítli pro příliš divadelní režii. Nicméně to byl opět nejoriginálnější zážitek. Výborný herecký výkon Nicole Kidmanové a překvapivá, vtipná pointa diváka bohatě odměnily za trpělivost, které musel mít především v první části filmu opravdu hodně. Pro distribuci v kinech připravil Trier verzi dlouhou dvě hodiny a dvacet minut.
K tomu lepšímu dále patřil film teprve třiadvacetileté íránské režisérky Samiry Makhmalbafové V pět hodin odpoledne, který byl jedním z mála skutečně emotivně působících děl, kde utrpení lidí v současném Afghanistánu nebylo zobrazováno ani trochu samoúčelně.
Podobně uvěřitelně působil turecký film Vzdálenost režiséra Nuri Bilge Ceylana o dvou mužích v jednom bytě, kteří nemohou najít cestu ani k sobě samotným, natož pak k sobě navzájem. Docela zajímavý experiment přinesl Gus Van Sant ve filmu Elefant, který masakr na americké střední škole pozoruje se zjevným chladem a bez emocí, což paradoxně emocionální vyznění snímku podporuje.
Z diváckého hlediska byl pro mě nejpříjemnějším zážitkem Swimming Pool Francoise Ozóna, příběh úspěšné spisovatelky, která se nečekaně ocitne v jednom domě s dcerou svého nakladatele. Šarmantní Ozón dokázal být i v tomto dramatu nespoutanosti mládí a vnitřních konfliktů ženy zralého věku elegantní a vtipný.
To je asi tak všechno. Canneský festival, který je tak hrdý na to, že nepříjímá Hollywood a ještě se nezačal stydět za to, že prakticky nebere filmy střední a východní Evropy, se začíná dostávat do docela reálného nebezpečí, že nebude proč jeho hlavnímu programu věnovat pozornost.
