Článek
Co už tu máte za sebou a co před sebou?
Za sebou mám přebírání ceny Shooting Star z rukou herečky Julie Delphyové a rozhovory s agenty. Ty jsem absolvoval, ale jaký efekt to může mít, nedokážu odhadnout. Před sebou máme ještě galavečer a pak už se těším domů.
S jakou představou jste do Berlína jel? Co z toho se naplnilo?
Naplnilo se všechno, protože i když nechci být nevděčný k organizátorům, pro mě je od začátku největší přínos v tom, že mě to donutilo začít studovat angličtinu. Maturoval jsem totiž ještě z ruštiny a na JAMU jsem se věnoval jen herectví - místo dějin a angličtiny jsem radši chodil do hospod a na výlety s kamarády.
Když jsem pak jel s filmem Návrat idiota do San Franciska i jinam a potkával spoustu lidí, hrozně mě štvalo, že nemůžu s nikým mluvit. Od té doby mám předsevzetí. Ale protože jsem líný, donutila mě až teď nominace na Shooting Star k tomu, že jsem se do toho opravdu pořádně dal.
Jak jste daleko?
Hnulo se to, ale co se naučíte za tři měsíce? Naštěstí jsou tu výborní kolegové, kteří na mě mluví pomalu a hrozně mě chválí, což mi pomáhá. Je tu výborná partička lidí podobných jako já. Jsou zdravě ambiciózní, chtějí prorazit, ale tak normálně. Nejsou vůbec urputní a to je mi na nich sympatické.
Chtěl byste se stát mezinárodně obsazovaným hercem?
Když odpovím, že nechtěl, nebyla by to pravda. Ale zároveň je pravda, že po tom netoužím. Jsem rád, když ke mně věci přicházejí přirozeně, a zatím mám štěstí, že se to děje. Bavilo by mě dělat s jinými lidmi, protože to člověka může jedině obohatit.
Pro mě byla zatím nejdůležitější setkání s režiséry Sašou Gedeonem a Bohdanem Slámou, venku bych mohl potkat ještě někoho dalšího. Tady v Berlíně se tomu dost pomáhá a v tom se necítím úplně nejlíp. Ale šel jsem do toho připravený, věděl jsem, co mě čeká.
Byl jste připravený od Ani Geislerové a Táni Vilhelmové?
Jasně, každá mi řekla něco jiného. Anča byla úplně nadšená, že si to mám hrozně užívat. A Táňa mi říkala - jsi blázen, pro tebe to bude jen stres. Je pravda, že Anča si tyhle akce užít umí a není na tom nic špatného. Já jsem radši na louce vedle Bohdana, tam je mi líp.
Vy jste s Bohdanem Slámou sousedi?
Jezdím k němu hodně často. Na spolupráci s ním je krásné, že můžu být od začátku u toho, mluvíme o filmu, o postavách, rozumíme si v pohledu na filmové vyjadřování. Mohu mu být partnerem. A protože jsem si to tam u něj zamiloval, chci koupit hned vedle louku. Ale nemáme peníze na dům, tak jsem koupil maringotku, už ji tam mám zaparkovanou a budeme tam jezdit, abych ho pořád neotravoval doma. Jen k němu budu chodit pro vodu, ta u mě není.
Ve světě jste byl nedávno s filmem Štěstí. Čekal jste takové úspěchy?
Čekal, i když jsem si nemyslel, že v San Sebastianu zaboduje až k vítězství. Ale věřil jsem mu dopředu víc, než když jel do světa Návrat idiota - tehdy jsem nečekal, že lidé v San Francisku můžou český film, kde trvá půl hodiny, než se děj rozběhne, přijmout. Teď už jsem věděl, že jo, takže jsem Štěstí docela věřil. Považuju ho za dobrý film.
Natočil jste také Švankmajerův film Šílení. Cítíte, že to byl dobrý rok?
Pocítil jsem to hodně. Ty dva filmy už mi nikdo nevezme. Na filmu mě baví, že to není jako v divadle, kde je derniéra, a pak už je to neopakovatelné. Jsem rád, že jsem se setkal s panem Švankmajerem, že jsem natočil s Bohdanem film, který je strašně poctivý - a do toho se mi narodil Šimon. Jsem šťastný člověk.
Co máte v nejbližší době před sebou?
V létě bych měl hrát v jednom finském filmu, který se bude točit celé prázdniny v Estonsku. Je to hodně zvláštní scénář, skoro se tam nemluví. A Bohdan začal psát nový příběh, ale ještě jsem si ho nenechal ani vyprávět. Znám Bohdana dost dobře na to, abych věděl, že se to celé ještě asi šestadvacetkrát úplně změní, tak si chci ještě chvíli počkat.