Článek
Ochutnavač Ugo totiž zobe jako první z každého talíře nejen proto, aby ochránil krk svého pána a krutovládce Federica z panstvíčka uprostřed slunné Umbrie, kde se to jako všude v italském cinquecentu hemží pletichami a otrušíkem. Riskuje, aby přežil: podezřelý oběd totiž nelze neochutnat, má-li krk ochutnavače u svačiny ještě nést hlavu.
Kostýmní žert o morální zrůdnosti feudalismu, na kterou platí zas jen hrubá záplata, nepostrádá hlubší hru se symboly a refrény světa stavícího proti lidové zbožnosti a důvěře v kouzla renesanční sebeuvědomění člověka.
Jisté je v něm však i to, že Elbling a jeho hrdina museli projevit notnou dávku herectví. Za autorovým stylovým manýrismem, tušenou pointou a zbytečným doříkáváním je patrné úsilí předat látku kameře na zlatém podnose a Ugo si ve svém adrenalinovém povolání zase musí vybrat mezi dvorskou ctižádostí a účelovou šaškárnou. Jen pokud se naučí chápat intriku jako formu dobové diplomacie a osvojí si její metody, pochopí, že bude muset tu a tam zinscenovat vlastní smrt, aby přežil.
Peter Elbling: Ochutnavač, přeložila Jitka Fialová. Argo, Praha 2005.