Vydáváte již čtvrté album, Deň medzi nedeľou a pondelkom. V čem se od předešlého počinu liší?

Nejsme kapela, která by na jedné desce hrála metal a na další pop. V takovém případě by byla změna markantní. Nám jde o písničku, a tím jsou aranže vlastně dané. Pro někoho jsou příjemné a zajímavé, z pohledu jiného se zase mohou opakovat. Na naší nové desce jsou v porovnání s předešlými jemné nuance, které posluchač vysleduje třeba až po pátém poslechu. Jsou ve zvuku i v aranžích.

Pocitově máte blízko britským kytarovým kapelám. Cítíte, že je pro vás na české scéně, kam výrazně míříte, dost prostoru?

Určitě. Myslím si, že atmosféra našich písniček je jiná už jenom proto, že jsme slovenská kapela. Naše melodika je jiná než vaše, náš jazyk je měkčí. Lidem v Čechách se to asi líbí, vždyť jste přijali řadu slovenských skupin, naposledy například No Name.

V minulosti jste se v textech, které pro vás píše Vlado Krausz, vyhýbala tématům vztahů. Na nové desce ale jsou. Zrání?

Texty na prvním albu byly o tom, jaká jsem. Na druhém se prosazoval konec teenagerských let, který přináší deprese a pocit, že nic nemá smysl. Předešlá deska Experiment byla textově volnější, no a na novince už se nebráním ani lásce. Pochopila jsem, že se na ni dá hledět nejenom skrz klišé. Zaměřuji se spíš na určitý detail vztahu. Řekla bych, že v nových textech je pozitivní nádech.

Jak vypadá den mezi nedělí a pondělím, ten z názvu vaší desky?

Je to den, na který mnoho lidí čeká. Přitom by bylo lepší se na to vykašlat a žít tady a teď.