Tak je už v Praze-Libni naplněna představa cestujícího s platnou jízdenkou, který sice mluví česky, ale jehož zvyky jsou chtě nechtě pořád jaksi rakousko-uherské, o Ostravě jako místě vzdáleném a tak trochu bizarním. A tím to končí, protože rozdíly mezi, dejme tomu, Prahou a Ostravou se jistě vždycky najdou, ale znamená to je hledat.

 Naopak hledat člověk příliš nemusí, aby zvěděl, že v Ostravě jsou umělci, které by bylo dobré objevit či ještě více zviditelnit (druhé faux pas) i pro "české" publikum - např. fotograf Viktor Kolář, malíř Jiří Surůvka či literáti Jan Balabán, Jaroslav Žila a Petr Hruška.

Posledně jmenovaný vydal na podzim 2002 svou třetí básnickou sbírku Vždycky se ty dveře zavíraly. Debutoval v roce 1995 sbírkou Obývací nepokoje, v roce 1998 navázal cyklem Měsíce. V roce 1995 debutoval i Jan Balabán (1961), rok předtím Jaroslav Žila (1961). Mohlo by se tedy říci, že tato ostravská literární generace je, co se publikování týče, zpozdilá (vždyť, když vezmeme jen ty nejznámější případy české poezie, tak Mácha, Wolker, Orten či Hrabě by se v takovém případě publikování vůbec nedožili), ale dnes opravdu nejsou žádnou velkou výjimkou: jen namátkou - Lubor Kasal debutoval také až v 31 letech, Emil Hakl v 33 a Petr Hrbáč (všichni tři narozeni 1958) dokonce až v 38 letech, takže i tato hladká nálepka se nám nějak zkroutila.

Dílo Petra Hrušky

Petr Hruška (1964) ke své tvorbě přistupuje s velikou (pro někoho až s obludnou) střídmostí - dlouhé časové rozestupy mezi sbírkami, které jsou tenoučké a plné více než poloprázdných stránek, neboť Hruškovy básně jsou kraťoučké - nikoli ale ohlodaná kost, daleko spíš nás Hruškovy básně až na kost hlodají.

Název první Hruškovy sbírky Obývací nepokoje byl do značné míry programový a mohla by se tak jmenovat každá z jeho tří sbírek. Básně jsou u Hrušky zachycením okamžiku skrytého napětí a "úspěch" básně tedy do značné míry závisí nikoliv na dějové, ale na slovní pointě - např. v básni Adam z tepláků z první sbírky: člověk už má dost / představ / všeho hlomození v kamnech / když na břehu polévky / modrý Adam či v básni Červenec z Měsíců: stojíme v předsíni jako horko / všechno položit / udržet byt.

 Stejně tomu je i v nejnovější sbírce - jsou zde básně, kde je pointování dostatečně silné a efektní (v dobrém slova smyslu), např. řemeny kabel se napínají / v čekání na spoj (Na Hlavním); děti jsou v houslích / ze všech sil / ze všech sil hrajících (Žena v křesle); stojíme spolu tady / mezi dodávkou a kusem řeky / v sevření nemotorném / jak taška piv (Tady).

 Pak jsou zde ovšem básně jako třeba Před koupelí, Přibližně či Rodinné domky, kde slovní pointa dostatečného efektu nedosahuje, což básním ubírá na síle, na možnosti prošlehnutí básně tělem (a duší) čtoucího.

 Novým prvkem v třetí sbírce jsou básně v próze, které se ovšem v okolí "klasických" Hruškových básní zdají jaksi "rozteklé", člověk má dokonce (unfair) potřebu si i z těchto prozaizovaných básní "vysekat" Hruškův strohopis. Některé vyznívají rozpačitě, neboť jsou pouhými popisy bez onoho skrytého napětí - básně Předjaří, Co ještě, Nejdelší den, ostatně stejně jako jedna z "klasických" básní Při sehnutí. Ani zde totiž nelze generalizovat (básně v próze jsou špatné, "klasické" básně jsou dobré), to by bylo příliš jednoduché, ale myslím, že by měl Hruška zůstat u svého vzorce, neboť je to jeho originální vzorec, který také zřejmě dokáže nejlépe "naplnit". Kolik autorů má svůj vlastní a tak výrazný kód? To je ten věčný autorský vývojový problém: ne/být pořád stejný a ne/být si cizí.

K jednomu z poznávacích znamení Hruškova rukopisu patří také popisy a přirovnání zdánlivě banálních úkonů a postřehů, kde je nečekaně použito "velké" slovo - na chodbě / rány a kletba / chlapi / stěhují pietu (báseň Červenec ve sbírce Měsíce); Adam už je velký / dlouhé nohy / jako pravda / visí z horní postele (báseň Velký Adam z nové sbírky).

Petr Hruška se v jednom z rozhovorů vyjádřil v tom smyslu, že jeho nová sbírka bude sestavena především z milostných básní. S tím se dá souhlasit, ovšem opět s tím poukazem, že se milostné básně (v menší míře) objevily již i ve sbírkách předchozích - v Obývacích nepokojích to byla třeba Rozvedená a Yvetta, v Měsících zase už připomenutý Červenec.

Poťouchle mě napadá, že strohé milostné básně Petra Hrušky mají velkou budoucnost jakožto "náboje" pro amúzické chlapce a jejich zamilované SMS vytouženým dívkám. A zcela vážně chci říci (a nikoliv jakožto recenzentské klišé), že přes všechna kritická slova, která jsem k nové sbírce Petra Hrušky přičinil, je pro mě jeho nová sbírka jednou z hlavních literárních událostí roku 2002.

Petr Hruška: Vždycky se ty dveře zavíraly

Host 2002, 56 stran, doporučená cena 89 Kč