Co v Tloskově děláte?

Je to centrum, které sdružuje více sociálních služeb. Poskytujeme podporu lidem se zdravotním postižením od narození až do dospělosti. Podporujeme také rodiny, do kterých se dítě s nějakým postižením narodí. Máme ranou péči, denní stacionář, chráněné bydlení, domov pro osoby se zdravotním postižením, odlehčovací službu i pobytovou sociální rehabilitaci, která umožňuje rodiči přijet k nám s dítětem na víkend.

Bývalý ředitel Antonín Dušek, který Centrum sociálních služeb vedl čtyřicet let, byl velký muzikant a sportovec. Rozhodl se proto léčit klienty i sportem a hudbou. Než odešel do důchodu, vybral si mě jako svého následovníka, protože věděl, že v tom budu pokračovat. Mým přáním je ho nezklamat, tedy prohlubovat to, co už vybudoval.

Jste muzikant, hrajete ve skupinách Negative Face, se kterou jste získal žánrovou Cenu Anděl, a Bratrstvo Luny. Jak jste se k práci v centru dostal?

Muzikantství jsem bral vždycky jako koníčka, nikdy jsem se jím neživil. Jsem ale vystudovaný psycholog a speciální pedagog, a protože mám hudbu rád, vždy jsem měl blízko k muzikoterapii. Založil jsem Muzikoterapeutickou asociaci České republiky, měl jsem privátní praxi, pracoval jsem mimo jiné v Dětském centru při Thomayerově nemocnici v Praze.

Ředitel Dušek před pětačtyřiceti lety v Tloskově založil countryovou kapelu muzikantů s mentálním postižením nazvanou Kabrňáci. Potřeboval někoho, kdo je muzikant a psycholog a občas by mu poradil. Oslovil mě a já se tak do Tloskova dostal.

Když se blížil jeho odchod do důchodu, požádal mě, jestli bych se vzhledem ke svému vztahu k centru a dosaženému vzdělání i praxi nezúčastnil konkurzu na ředitele. Záleželo mu na tom, aby ten, kdo nastoupí po něm, nezničil, co on vytvořil. A tak jsem se zúčastnil a vyhrál. I když v den nástupu do funkce jsem si říkal, že tam nevydržím ani rok.

Začal jste s klienty dělat muzikoterapii?

Chtěl jsem, jenomže to nebylo možné. Ve chvíli, kdy jsem měl být ředitel, nemohl jsem se nadstandardně věnovat jedné skupině lidí. Tím bych je privilegoval a oni by se dostali do sociální izolace vůči ostatním klientům. Jako ředitel musím být pro všechny.

Do Tloskova jsem ale pozval kolegu terapeuta Michala Roškaňuka. Má Aspergerův syndrom a založil neziskovku Adventor, která pomáhá autistům. Jelikož on sám je na spektru, vidí věci jinak. Požádal jsem ho, aby mi pomohl najít směr, kterým hudbu zacílit tak, aby klientům pomohla.

Jednoho dne přišel s nápadem, že bychom všechny velmi podpořili, kdybychom pro ně založili rozhlasovou stanici. Zpočátku jsem tomu moc nevěřil, ale nakonec jsem se pro tu myšlenku nadchl. Vysílat jsme začali na internetu před pěti lety. Dnes je rádio výrazným pomocníkem v komunitní muzikoterapii, kterou u nás provozujeme. Navíc jsme zjistili, že lidem, kteří v rádiu vysílají, už jen to pomáhá. Participace na rádiu se osvědčila u klientů, kteří mají depresivní stavy. Například jeden z nich procházel těžkým obdobím a měl užívat antidepresiva. Vždy když ale pro rádio udělal rozhovor se svou oblíbenou kapelou, byl schopen existovat bez jakékoli chemie, tedy i bez antidepresiv.

Spousta kapel a hudebníků jezdí hrát do vašeho centra do klubu. Jak vznikl?

Věděl jsem, že řada našich klientů má oblíbené kapely a zpěváky, ale není schopna zajet na jejich koncert. Ne že by to nezvládli, ale na místě by už byli tak unavení, že by z vystoupení nic neměli. A tak jsme se před čtyřmi lety rozhodli udělat klub přímo u nás. Následně se povedlo to, co jsem si přál, že v Tloskově hrají i velice slavné kapely, které naši klienti znají z rádia a mají je rádi.

Muzikanti k nám jezdí bez nároku na honorář a já jsem jim za to vděčný. Často dělají při vystoupeních tak zázračné věci, že si třeba klienty, kteří jsou muzikální, vezmou na pódium a společně muzicírují. Má to významný terapeutický efekt, protože se jim zvedne sebevědomí. Vědí, že když zvládli zahrát si či udělat rozhovor se slavnými muzikanty, dokážou ve svém běžném životě i věci, které by předtím nedovedli.

Víte, co je zajímavé? Když naši klienti muzikantům jejich hudbu nevěří, nevěnují jim pozornost, začnou se bavit a třeba i odejdou. Neřeší, jestli je to slavná kapela, nebo ne. Řeší to, jestli se jim koncert líbí, a jdou po energii.

Skutečně už z koncertu odešli?

Ano. Například před časem u nás měli jazzový koncert Martin Kratochvíl a Tony Ackerman. Na začátek se rozhodli místo jazzu zahrát rokenrol, ale vůbec jim to nehrálo. Klienti se začali zvedat, bavit se i odcházet. Potom ale dali Kratochvíl a Ackerman svou nejtěžší jazzovou skladbu, na které testují, jaké je publikum. Klienti se uklidnili, vrátili, sedli si a někteří zůstali stát, aby se mohli při hudbě pohupovat. Po koncertě za mnou Tony Ackerman přišel a řekl mi, že si až v Tloskově uvědomil, jak živelná muzika je jazz.

Již 1. června se ve vašem centru odehraje Tloskov Fest. Co přinese?

Centrum oslavuje šedesát let. Rozhodli jsme se uspořádat festival pod širým nebem, kterým výročí připomeneme. Je to jednorázová akce, jež se nebude opakovat. Není to tedy první ročník nového festivalu. Kapely a muzikanti opět zahrají bez nároku na honorář. Čeká nás třináct hodin hudby a věřím, že lidé, kteří přijedou, zažijí něco, co už se nebude opakovat.

Naši klienti budou mít vstup zdarma, lidé s postižením mají výraznou slevu, jejich doprovod bude mít vstup zdarma, pro ostatní prodáváme lístky. Smyslem akce také je, aby se svět postižených setkal se světem nepostižených a aby všichni pochopili, že jsme lidé na jedné lodi a hudba je naším společným jazykem.

Existují ve světě podobné muzikoterapeutické aktivity, jako jsou rádio a vlastní hudební klub?

Pokud je mi známo, tak ne. Jsme jediní. Jezdíme za kolegy do mnoha zemí, přednášíme pro ně a podporujeme je v tom, aby zkusili rádio nebo klub pro lidi se zdravotním postižením založit také. Momentálně vzniká rozhlasová stanice v jednom podobném zařízení v Japonsku. V létě přijedou na konzultace. Slíbili, že vždy uvedou, že se inspirovali v Čechách. Tím zachováme prvenství a zároveň můžeme mít dobrý pocit z toho, že má smysl inspirovat jiné.

Může se vám hodit na Firmy.cz: