Byla vaše vlastní minulost důvodem, proč jste se rozhodla pro projekt Šimona Šafránka King Skate?

Černá: To právě ne. Když je člověk stará skejťačka, hrozně se takového projektu bojí, protože představě, že to, co tam zažil, někdo dokáže přenést na plátno, skoro nevěří. Chodila za mnou spousta lidí, že to chtějí udělat, a nikdy jsem do toho nešla.

Jak jste tedy Kateřinu přesvědčil?

Šafránek: Nevím, prostě jsem jí zavolal, protože když jsem četl knížku Prkýnka na maso jsme uřízli, tak jsem ji v ní zaregistroval. Komu jinému jsem tedy mohl a měl zavolat?

Černá: Přesvědčil mě právě tím, že sám skejťák není. Vždycky jsem totiž věděla, že skejťák to udělat nemůže, protože by to nebylo objektivní. Každý tam měl své vazby, ale Šimon ne. Navíc dělal hudební filmy, a ta doba byla plná hudby.

Jak film uspěl v kinech?

Černá: Byli jsme ohromně úspěšní. Třináct tisíc diváků hned tak nějaký dokument nemá. Moc nám pomohl karlovarský festival, který hrál King Skate ve Velkém sále a udělal k tomu celý večer, což film ještě před premiérou na Štvanici v Praze nastartovalo. Navíc je to film o svobodě, je veselý, a přitom má svou hloubku. Všichni v životě svobodu hledáme, ať žijeme v jakékoliv době.

Šafránek: Skateboarding je pro mě ohromně filmový, protože se pořád hýbe. Když vidím skejťáka na fotce, nevím, co se stane, jestli třeba spadne. Takhle to vidím a mohu si to prožít s ním.

Čekali jste, že najdete tolik filmového materiálu?

Šafránek: Byl jsem vlastně naivní, protože když jsem viděl, jak moc mají fotek, byl jsem přesvědčen, že musí mít i filmy. Ale to vůbec tak být nemuselo. Včera jsme byli s filmem v Budapešti, a tam mi říkali, že oni z té doby žádné filmy nemají. Takže to evidentně není samozřejmé a je pěkné, že u nás se lidé už tehdy natáčeli.

Černá: A také, že existuje Vojta Kotek (s hercem a režisérem Vojtou Kotkem jde o shodu jmen – pozn. red.), který všechny ty filmy sesbíral, archivoval, udělal v tom pořádek a všechno nám to dal. Bez něj by ten film vůbec nebyl.