Na velkoformátových plátnech je hodně dominantní červená barva, které sekunduje depresivní černá. Středověký výklad obrazů by mluvil o symbolech krve a smrti. Malířka ovšem tuto poněkud prvoplánovou symboliku posouvá o stupeň výš. Krev, dle jejích slov, totiž nechápe coby synonymum zániku či ztráty života, ale naopak jako jeho počátek. Jako živoucí tekutinu, která život dává, ne bere. Tak jako starořecká Milétská škola ztotožňovala podstatu světa s vodou, umělkyně si za nosnou esenci vybrala krev. Černá a různé odstíny šedé pak celkovou kompozici barevně už jen doplňují. Dávají všem dílům pošmourný až soumračný rozměr. Některé obrazy působí doslova apokalypticky. Jedna z návštěvnic výstavy v nich viděla výrazné varování člověka před zničením přírody a tím i sebe sama.

Jako biblický keř

Hodně zlověstně působí plátno, které připomíná hořící prales, který v prvním plánu jako opona částečně zakrývá matrixovská počítačová síť linií. Možná chtěla autorka upozornit na zneužívání moderních technologií, které nás nezadržitelně vede po dálnici do pekel.

Téma pokroucených větví a kořenů se u ní opakuje i v dalších dílech. Plazí se prostorem jako jedovatí hadi či jako vyhřezlá střeva nějakého vesmírného vetřelce. Jinde se samovolně zapalují a transformují v sebepohlcující plameny, tak jako biblický keř.

Kde je ale člověk? Jak to, že autorka opomenula hlavního viníka, jenž přivedl svět na okraj propasti? Lidský faktor na jejích obrazech nechybí, jen není vidět v primární rovině a je nutné ho hledat či objevovat. Skrývá se například v oranžovém kmeni stromu, který připomíná večerní róbu krásné princezny, nebo v dálce ve formě černé siluety. Jako by se homo sapiens styděl za své jméno i činy a záměrně nevystupoval v hlavní roli.

Revmaticky pokřivené kořeny odkazují ke kořenům duchovním, samotné prapodstatě nás samých. Terezie Kolářová klade do svých obrazů samé otázky. Odpovědi však umně skrývá pod hustými nánosy barev.