Článek
Kdy jste se rozhodl napsat detektivku inspirovanou černobylskou tragédií?
Na severu Francie, kde bydlím, existuje bezpočet asociací, které zvou k pobytům ukrajinské děti bydlící blízko zakázané zóny Černobylu. Umožňují jim strávit dva měsíce ve francouzských rodinách. Zhruba před patnácti lety jsme se se ženou rozhodli, že bychom si jedno takové dítě na léto vzali. Před dvěma lety jsme si to zopakovali.
Pokaždé mě překvapilo, že děti narozené dlouho po tragédii jsou stále nemocné, trpí rakovinou, mají problémy se štítnou žlázou. Hluboce mě to zasáhlo. Stalo se to v dávné minulosti, ale následky nesou lidé stále.
Připomínáte, že rozpad jaderných částic zejména na Ukrajině a v Bělorusku bude trvat stovky, tisíce let. Je to přiměřená daň za využití jaderné energie?
Musím se přiznat, že jsem pro mírové využití jaderné energie, což byla před řadou let i nutnost. Vezměte si, že před takovými dvaceti lety se o obnovitelných zdrojích vůbec nemluvilo. Navíc se učinil velký pokrok v otázce bezpečnosti takových elektráren. Zároveň vidíme, jak je zdlouhavé vytváření alternativních zdrojů, stejně jako je zdlouhavý proces opouštění možnosti získat energii z jádra.
Těžko na tuto otázku odpovědět. Je to mimořádný zdroj, i když nebezpečný. To ale máte se vším, když si člověk zahrává s přírodou a jejími možnostmi. Nakonec o tom píšu nejen v této knize, ale i v dalších.
Franck Thilliez
V Atomce uvádíte jako memento i havárii v japonské Fukušimě z března 2011. Proč?
Tehdy mě to velmi zasáhlo. Když jsem se dal do psaní, byl jsem skálopevně přesvědčen, že se nic podobného už nemůže stát. Byla to ťafka, jak jsem se mýlil. Neměnil jsem strukturu příběhu, ale ovlivnilo to, jakým způsobem o černobylské tragédii uvažují mé postavy.
Znovu se řinčí jadernými zbraněmi. Myslíte, že si vedoucí politici světa, USA, NATO, Ruska a dalších zemí, uvědomují hrůzu, kterou by jejich použití způsobilo?
Neděsí mě ani tak jaderné zbraně, jako spíš lidé, kteří je mohou ovládat. Když vidím Donalda Trumpa a představím si, že tento člověk má tu moc vypustit tyto zbraně, nemám dobrý pocit. Vidíme, co se děje v Sýrii, kde se vraždí lidé mezi sebou. Stačí se podívat na saúdský konzulát v Istanbulu, kde byl zavražděn novinář Džamál Chašúkdží. Za to by přece měli být konkrétní lidé potrestáni, ale obávám se, že tomu tak není a nebude.
Zpátky ke knize Atomka. Kriminalisté Lucie Henebelleová a Franck Sharko vaši tvorbu provázejí od začátku. Měli nějaký předobraz?
Reálný předobraz nemají, ale samozřejmě jsem znal několik policistů. Ono je to docela komplikované. Jakmile se snažíte vytvořit postavu detektiva, musí tak vypadat a zároveň by se měl něčím odlišovat. Musí působit dostatečně plasticky. A pro mě bylo důležité dodat mu určitý lidský rozměr, aby měl čtenář důvod mu uvěřit a v ději ho dál provázet při vyšetřování i v jeho osobním životě. To mi přijde nejtěžší.
Takže i proto je vystavujete nelehkému osudu z hlediska rodinného života?
Máte pravdu. Moji čtenáři rádi sledují nejen postupy při vyšetřování, ale i osobní život postav. Když s nimi mluvím, uvědomím si, že je berou jako sobě rovné lidi. Jsem rád, že se mi podařilo vytvořit osobnosti s dostatečnou plasticitou i věrohodností.
Franck Thilliez
Kterého detektiva nebo partnerskou dvojici od jiných autorů máte rád?
S detektivkami a kriminálními filmy jsem vyrůstal. Vždycky mě zajímalo, jak vysvětlují příčiny lidské krutosti i ukazují mechanismy společenského života. Přečetl jsem hromadu amerických autorů.
Mám rád Michaela Connellyho a jeho Harryho Bosche. Když jsem byl dítě, tak jsem samozřejmě obdivoval Sherlocka Holmese. V hlavě mi zůstal i Clint Eastwood jako filmový inspektor Harry, rázný, tvrdý muž. Můj komisař Sharko je směsí takových vlivů.
Píšete o možnostech, které by lidem přinesla kryogenika, hybernizace. Myslíte si, že je opravdu možné oživit zmrazeného člověka?
Oživit někoho po smrti, když je zmrazen, je sci-fi. Pokrok ale existuje. V USA se už několik lidí nechalo zmrazit, aby mohlo být léčeno, až se v budoucnu najdou dnes neznámé postupy. V nové knize, která vyjde ve Francii, se zabývám otázkami transhumanismu, tedy možnostmi vylepšování člověka po psychické i fyzické stránce s využitím nových strojů a technologií.
V USA je mnoho extrémně bohatých lidí, kteří dávají obrovské prostředky do soukromých výzkumných center. Najímají si nejlepší specialisty, aby zkoumali možnosti prodloužení života, nesmrtelnosti, i když to zní podivně. A výsledky mají samozřejmě lepší než jinde.
Jak si vysvětlujete rostoucí zájem čtenářů o detektivní literaturu a thrillery?
Vděčíme za to trilogii Stiega Larssona Milénium. Lidé, kteří detektivku přehlíželi jako okrajový, málo umělecký žánr, ji najednou číst začali. Uvědomili si, že vykresluje společnost a její problémy zajímavým způsobem.
Ve Francii ale to lehké pohrdání detektivkou existuje stále. Panuje přesvědčení, že když čtete krimi, nesáhnete po Zolovi nebo Hugovi. Člověkem, který to pomohl změnit, je Pierre Lemaitre. Píše detektivky, ale za román Na shledanou tam nahoře získal v roce 2013 Goncourtovu cenu. Je živoucím důkazem toho, že se nevylučuje psát hodnotnou literaturu i detektivní příběhy.
Řadu let jste se živil jako počítačový inženýr. Co vám tato profese dala pro spisovatelskou dráhu?
Slouží mi každý den. Když jsem nepsal, pracoval jsem jako informatik, správce webových stránek, programátor. Co jsem vystudoval a čím jsem se živil, způsobilo, že mám myšlení spíš vědecké a exaktní. To vám hodně pomáhá, když píšete komplikované příběhy. Potřebujete zjistit, jak se co mohlo stát, a popsat řešení naprosto věrohodně. Navíc se ve své tvorbě zabývám řadou vědeckých oborů a témat.
Může se vám hodit na službě Zboží.cz: