Třiaosmdesátiletý Riley je méně slavný než jeho souputníci Philip Glass a Steve Reich, kteří se na tuzemských pódiích objevili opakovaně a také i v roli interpretů. Rileyho skladba In C je však o něco starší než jejich první díla. Ve své době In C zaujalo revolučním přístupem. Nejenže dávalo velkou svobodu interpretům, kteří sami rozhodovali, kdy se přidají a odzpívají některý z partů, bodovalo však i jednoduchou koncepcí. Motivy jsou na jednom listu. Magický dojem proměnlivé pohybující se matérie jim dává právě to, jak se motivy prolínají, podle toho, kdy který muzikant nastoupí. Druhou rovinu pak tvoří tep melodických perkusí. Interpretaci zvládl zkušený kodaňský sbor Ars Nova vedený Paulem Hillierem na výtečnou. Pocit živého chvění prostupoval památník a nechyběla ani gradující místa.

In C doplňovala v první půli dobře vybraná směs kratších skladeb. Půlku z nich tvořily středověké, protože minimalisté zejména čerpali nejen z indické a indonéské hudby, ale také právě ze středověké. Od soudobých autorů byla nejpřesvědčivější tichá skladba Anne Boydové As i Crossed A Bridge Of Dreams.

Úplně jinou tváře Terryho Rileyho nabídl středeční koncert v koncertním sále Pražské konzervatoře, kde ho doprovázel na elektrickou kytaru jeho syn Gyan. I když nechyběly minimalistické repetitivní pasáže s motivy, které se vůči sobě posouvaly, některé skladby se až posouvaly směrem k psychedelickému písničkářství a k experimentální hudbě, což bylo patrné zejména ve chvíli, kdy Terry Riley vyměnil piano za syntezátor. V některých skladbách také hrál na melodiku (foukací klávesová harmonika) a zpíval.

Koncert ukázal, jak široký má nestor minimalismu záběr, jen je škoda, že sál nebyl plný, protože není mnoho větších osobností soudobé hudby, které je možné vidět hrát.

Příští středu se v rámci festivalu představí v divadle Archa se svou kapelou nejprve klíčové osobnosti irského folku Andy Irvine a Paul Brady. Brady pomohl v osmdesátých letech prosadit irské lidové balady a zvali si ho ke spolupráci Mark Knopfler i Eric Clapton.

O den později zahraje v Anežském klášteře brazilský skladatel, kytarista a pianista Egberto Gismonti. Pohybuje se mezi jazzem, když hrál s Charliem Hadenem a Janem Garbarkem, latinskoamerickou hudbou a brazilským folklórem.

Celkové hodnocení: 80 %