Je uměleckým vedoucím vokálního ansámblu Cappella Mariana a houslistou souboru Collegium Marianum, které se věnují provádění hudby 17. a 18. století. S druhým jmenovaným vystoupí 8. srpna na Letních slavnostech staré hudby v pražském Rudolfinu v opeře Andrého Campryho Evropa galantní.

Kdy do vašeho života přišla takzvaná stará hudba?

Už v raném věku. Nevyrůstal jsem v klasické muzikantské rodině, ale díky mamince jsme provozovali spoustu hudebních aktivit. Rodiče měli odjakživa vztah k odkazu minulých staletí a zejména k epoše barokní hudby a má starší sestra Jana Semerádová začala záhy po konzervatorních studiích hrát na barokní traverso a odjela studovat do Nizozemska.

Co je pro vás na barokní hudbě přitažlivé?

V první řadě estetika, která mě oslovila i díky tomu, že jsem ji měl odmalička přirozeně předkládanou nejbližším okolím. Zaujaly mě také její zvukovost a volnost. Barokní hudba má dané určité principy, ale uvnitř, v její struktuře, je volnost, ať už se týká improvizace, nebo interpretace. Fascinuje mě také, že dochované zápisy skladeb je možné naplňovat vlastní invencí.

Zajímají vás okolnosti, za kterých barokní skladby vznikaly?

Podle mě je to jedna z prvních věcí, kterou by měl umělec při přípravě interpretace skladeb znát. Hraju na housle v souboru Collegium Marianum a před deseti lety jsem založil vlastní vokální ansámbl Capella Mariana, se kterým se věnuji interpretaci ještě starší hudby, pozdně středověké a renesanční vokální polyfonii. U nich platí nutnost znát souvislosti dvojnásob. V době, kdy skladby vznikaly, nebyl ještě tisk, byly zapsány ručně, a to různým způsobem a různou kvalitou. Dnes ale člověk často neví, jak s nimi naložit.

Pomoci mu může povědomí o tom, jak v době vzniku provoz na hudební scéně vypadal nebo že byla spousta věcí ponechána k volnější interpretaci, protože tehdy byly pro autory a hudebníky evidentní. Někdy je to trochu detektivka a dobové záznamy se hledají na více místech a komparují se.

Při interpretaci skladeb by měla být na prvním místě autenticita. Dokonalosti nikdy nedocílíme, protože samozřejmě neexistují zvukové nahrávky z daných období. Můžeme se jí jenom přiblížit, a kvůli tomu bychom měli znát souvislosti.

Je důležité hrát starou hudbu na dobové nástroje, případně jejich kopie?

Je to zásadní. Pro barokní hudbu máme naštěstí více modelů nástrojů, které se dochovaly, ať už jde o houslové, nebo dechové. Dnešní výrobci podle nich staví kopie, a přitom ctí materiál, z něhož byly původní nástroje. Nejmarkantnější je to u strun, protože v době barokní a před ní nebyly kovové, nýbrž byly vyrobeny z ovčích střev. Dělají se dodnes. Smyčec byl tehdy lehčí, a zatímco ten moderní je prohnutý, tehdy byl vypnutý do oblouku.

Vojtěch Semerád

Vojtěch Semerád

FOTO: Barbora Hrdá

Jací byli autoři a hudebníci v dobách baroka a před ní?

Dnes je až neuvěřitelné, čeho všeho byli schopni dosáhnout s minimálními prostředky, které měli k dispozici. Nehovořím samozřejmě o velikánech, jakými byli Johann Sebastian Bach nebo Georg Friedrich Händel. Německý skladatel Georg Philipp Telemann je považovaný za jednoho z nejplodnějších barokních autorů, zůstalo po něm více než tisíc skladeb. Při studiu jeho života se ukázalo, že důvod jeho autorské nadprodukce byl prostý. Měl totiž nesmírně náročnou manželku, která ráda hýřila, a on pro ni musel vydělávat peníze. A tak psal jednu skladbu za druhou a prodával je k použití.

Zajímavé je, že v době renesanční bylo také několik hudebníků a umělců špióny. Například Němec Petrus Alamire, který byl nejenom hudebník, ale také nakladatel a diplomat. Pořizoval nákladné opisy hudebních knih pro Habsburky v Nizozemsku a díky tomu cestoval po Evropě. Byl současně vysílán svými pány, ale i rivaly jako kontrarozvědka, aby zjišťoval, jaká je v různých zemích politická situace, a přinášel další informace.

Je o barokní hudbu v České republice zájem?

Je na vzestupu. My, kteří ji interpretujeme, lidem přinášíme známé i ty nově objevené skladby a přidáváme k nim jejich příběh. Ti, kteří chodí na koncerty, jsou toho svědky a spolu s námi tak starou hudbu objevují.

Jak moc zasahujete do aranží původních skladeb?

Stává se to dost často, protože, jak jsem řekl, mnohé byly dochovány neúplné a je třeba je pro koncertní provedení doplnit a zcelit. Považuju to za jakýsi vhled do naší doby a přijde mi to zajímavé. Podle mě totiž existuje hlubší vztah předromantické a barokní hudby s moderní. V ní sleduju proces očištění se od kodifikace romantické muziky a příklon k volnosti, která je vlastní předromantické a barokní hudbě. Často se stává, že muzikanti, kteří se specializují na interpretaci barokní hudby, hrají i moderní skladby, jelikož ji vnímají podobně.

Jaké renomé mají čeští muzikanti, kteří se zabývají interpretací staré hudby, ve světě?

Mám zkušenosti pouze z evropských pódií, dál jsem zatím nedorazil. Máme pověst dobrých hráčů, kteří nejsou svázáni konvencemi. Naše hraní je vnímáno jako živé, protože hudbu děláme od srdce a stejně tak ji interpretujeme.

Příkladem dobrého renomé je třeba to, že letos už pošesté pojedeme s Capellou Marianou do nizozemského Utrechtu na jeden z největších festivalů staré hudby. Collegium Marianum se často vrací na místa v Německu, ansámbl Collegium 1704, který je zaměřený na interpretaci větších vokálně-instrumentálních děl, má renomé v několika evropských zemích.

Jaké bude provedení opery Evropa galantní 8. srpna v pražském Rudolfinu v rámci Slavností staré hudby?

Tento projekt byl připravován v rámci spolupráce mezi Collegiem Marianem a Centrem pro barokní hudbu ve Versailles. Opera byla nastudována pro červnový Musikfestspiele v Postupimi, kde byla uvedena čtyřikrát. Nyní bude v jakémsi koncertně dynamickém provedení předvedena i v Praze. Vystoupí na ní osm zahraničních sólistů pod vedením Patricka Cohëna-Akenina, jenž bude řídit orchestr skládající se ze dvou ansámblů. Jedním je Collegium Marianum, druhým Les Folies françoises.

Jde o průlomové dílo specifického francouzského žánru, takzvaného opera-balet, Andrého Campry. Její součástí jsou baletní vložky, což se prý stalo na popud krále Ludvíka XIV., který tanec miloval. V naší koncertní verzi k nim však nedojde, hudebně však bude dílo představeno kompletní.

Obsahem opery jsou čtyři obrazy se čtyřmi příběhy lásky z různých částí Evropy, z Francie, Itálie, Španělska a Turecka. Jsou to silné milostné příběhy, z nichž každý je zpracován podle charakteristiky národa, v němž se odehrává.