Figurativní i abstraktní exponáty z takzvaného ateliérového skla začaly vznikat ve druhé polovině dvacátého století a bývalé Československo bylo velmocí.

Organizátoři nazvali výstavní sály Kaple, Hodovní síň, Mramorový sál, Krajina, Kabinet a Divadlo. Každý vytváří vlastní mikrokosmos. Třeba Hodovní síň přináší skutečnou pastvu pro oči. V centru místnosti trůní obrovský kulatý stůl plný pochutin, číší a váz. Jde o dílo Miluše Roubíčkové Hostina. Veškeré předměty jsou vytvořené z foukaného a ručně na huti vytvarovaného skla. Jako klenot visí nad ním zlatavě svítící lustr vytvořený Reném Roubíčkem.

Jako protipól tohoto mírně hedonistického zátiší působí z černého spékaného skla spletený Věnec Kláry Horáčkové. Doplňuje jej sametově temná textilní stuha. Nad ním se vznáší bělostný anděl, jenž má křídla z husích brků (Alena Matějka – Mezi nebem a zemí). Obojí působí jako vztyčený prst, který připomíná, abychom pamatovali na smrt.

Sklo jako materiál má jednu úžasnou vlastnost, zračí se v něm okolní prostor a vytváří odlesky další estetický rozměr. Tak jako se v Mramorovém sále odrážejí dobové nástěnné malby v Cíglerově skleněném objektu. Ten doplňují v postranních výklencích barevné vázy Bořka Šípka prosvícené okolním světlem dopadajícím velkými okny.

Je dechberoucí, co všechno lze z tak křehké hmoty vytvořit. Vázy, busty, světelné objekty nebo figurální skulptury. Jako pomyslná tečka působí socha z černého taveného skla Ivany Šrámkové Prapes. Má velikost skutečného vlčáka a stejně jako bájný antický Cerberos chrání tajemství. Tajemství skleněné krásy.