Díky písni Shock Me kapela dokonce získala první nominaci na cenu Grammy, a to v kategorii nejlepší metalový výkon. Frontman John Baizley před pražským koncertem poskytl Právu rozhovor.

 Loni jste získali svou první nominaci na Grammy. Jaký to byl pocit?

Všechny v kapele nás naprosto překvapila. Nic takového jsme nečekali. Ani nás nenapadlo, že bychom ji mohli získat. Když byla oznámena, byli jsme na turné v Austrálii. Byly asi tři ráno, když mě vzbudila naše tourmanažerka, ať se podívám do telefonu. Prosil jsem ji, ať mě nechá spát, že to počká do rána. Trvala na tom, že si hned musím přečíst zprávy, které mi přicházejí.

Ve tři ráno člověka takové naléhání spíš vyděsí. Bál jsem se, že se stalo něco zlého. Když jsem si četl gratulace, nejdřív mi nedocházelo, co se děje. Chvíli mi to trvalo, protože tohle pro mě byla premiéra. Druhý den jsme si ten pocit, že máme nominaci na Grammy, velmi užívali. I když jsme nakonec prohráli, byl pro nás ceremoniál velký zážitek. Podivuhodný a neočekávaný.

 Před rokem jste tvrdil, že už pracujete na dalším albu. Jak jste daleko?

Stále intenzivně pracujeme. A to nejen proto, aby vzniklo nové album, ale také aby se usadila nová sestava.

V minulém roce nahradila kytaristu Petera Adamse Gina Gleasonová. Je to první holka ve vaší kapele. Jak zapadla?

Výborně. Je skvělá hudebnice i člověk, takže to funguje bez problémů. Snažíme se, aby nebyla jen v roli nové kytaristky, ale opravdu se stala součástí kapely. Všichni se podílíme na tvorbě nových skladeb. Jsme teď někde v průběhu cesty k nové desce, kterou chceme vydat co nejdřív. Neřeknu vám přesně kdy, ale budeme se opravdu snažit, protože se těšíme na čerstvou muziku, se kterou budeme moci pokračovat v koncertování, které milujeme.

Nyní jste stále na turné k albu Purple, které je mnohými hodnoceno jako vaše nejlepší. Jaký k němu máte vztah vy?

Je to pro nás důležitá deska. Stále z ní hrajeme velké množství písní. Obvykle se po pár měsících na turné k novému albu shodneme tak na čtyřech pěti písních, které nejlépe rezonují, a ostatní vynecháme. Ale z Purple hrajeme rádi všechny skladby. Zaslouží si znít na pódiu.

Mám z toho obrovskou radost, protože když už koncertujete dlouho a některé písničky máte v repertoáru třeba patnáct let, není nic lepšího, než když přijdou nové silné skladby. Mimo to album vznikalo v náročném období po havárii (autobus skupiny v roce 2012 havaroval, Baizley měl vážně poraněnou ruku, baskytarista a bubeník kvůli poraněním zad z kapely odešli – pozn. aut.). Takže pro mě vždy bude výjimečné a důležité.

Můžete ještě přiblížit, čím jsou pro vás ty písně tak silné?

Když jsme se poprvé sešli, abychom začali tvořit, mluvil jsem s producentem Davem Fridmannem o tom, co by od nás rád slyšel. Když pracujeme, myslíme obvykle jen na to, abychom hudebně uspokojili sami sebe, ale občas jsem zvědavý a vyptávám se okolí.

Řekl, že by další naše deska měla být přímočará a soustředěná. S tím jsem se ztotožnil a udalo to atmosféru celého nahrávání. Mým cílem je vždy napsat perfektní písničku, mám rád klasickou strukturu s refrénem a podobně. Chci, aby se posluchači mohli ztotožnit s příběhem.

Zaměřovali jsme se hodně na vokály. Přál jsem si, aby byly silnou stránkou celé desky. Melodické a chytlavé. A snad se to povedlo, od začátku celého turné s námi lidé nové písně nadšeně zpívali.

Co pro vás byla za celou dobu existence kapely největší výzva?

Nejtěžší věcí mé kariéry bylo nesejít z této cesty. Mnohokrát se zdálo, že je čas skončit. Měl jsem už mnohokrát dost důvodů, proč přestat koncertovat, psát, být muzikantem. Vnímal jsem nejrůznější znamení. Popravdě řečeno to není vždy lehké. Pro tělo, mysl ani duši.

Nicméně potěšení, které z hudby pramení, je tak obrovské, že vás nutí pokračovat navzdory všem překážkám. Třeba že přijdete o některé přátele. Ale mě hudba v roce 2018 vzrušuje stejně, jako mě vzrušovala před patnácti lety.