Miluju Dvořákovu hudbu a zahraju Viklického skladbu, řekl Marsalis

Budeme hrát hudbu našeho orchestru. Zazní hodně původních skladeb s vlastními aranžemi. Máme v orchestru deset muzikantů, kteří dělají aranže, takže to bude velmi rozličné. Také zahrajeme suitu Humoresque, kterou složil Emil Viklický, je to Dvořák zaranžovaný pro jazzovou kapelu.

Miluju jeho hudbu, je velmi výjimečným způsobem spjata s americkou hudbou, s afroamerickou hudbou, protože on přijel do Ameriky učit. V hudbě a v hudební kultuře byl velmi upřímný. Známá je jeho Novosvětská, ale jsou tu i jeho další skladby a teoretické a sociální myšlenky.

Zahrajeme pár skladeb od Dizzyho Gillespieho, Freedom Sweet od Sonnyho Rollinse, hodně různých skladeb od Leonarda Bernsteina, takže nabízíme široký záběr hudby.

Zahraju několik částí z Abyssinian Mess, z Offertory, aby lidi mohli vidět záběr a talent lidí v orchestru.

Nyní pracuju na dvou skladbách. Velká se jmenuje The Ever-Funky Lowdown. Každou dekádu napíšu nějakou skladbu o sociální politice v USA, jako jsem složil Blood On The Fields, Black Codes (From Underground), From The Plantation To The Penitentiary, a teď tato.

Nedělám nikdy nic současného, ale vždy je to aktuální, dělám to soudobé, ale ne jako pomíjivou aktualitu. V USA se odehrává něco, co bylo ve světě dávno pryč.

Jazz představuje paradigma a jazz dál bojuje, protože je to symbiotická hudba, je o tom, že pracujeme společně, hrajeme společně jako s Emilem, kdy hrajeme jeho skladbu a už dříve jsme s ním hráli. Mluvili jsme o Dvořákovi, i o Dvořáka se v Americe svedl zápas, protože se pokoušel v Americe dát lidi dohromady. A zápas pokračuje, protože my, jazzoví muzikanti, se pokoušíme přivádět lidi dohromady a klima ve světě je velmi kmenové – pořád platí tato země, tento člověk, muži stojí proti ženám, černí proti bílým, ale naše hudba k tomu představuje protiklad a z nutnosti je bojovná. Až svět zamíří směrem k symbióze, pak pojďme vytvořit jazz, jaký nebude bojovný. A na místech, kde lidi chtějí spolupracovat, už bojovný není, ale tam, kde tomu tak není, má těžké časy.

Prvním byl Miles Davis, můj otec miloval Milese a já taky miluju Milese. A kvůli tomu, z jaké pocházím generace, tak taky Freddieho Hubbarda a pak Clifforda Browna a později jsem poslouchal více trumpetistů, v klasice jsem měl rád Maurice Andrého.

Ano, přivedl ho k rocku. Ale víte, to udělal leckdo. Být komerčně úspěšný je taky součástí amerického přístupu, ale Miles se nezřekl toho skvělého, co zahrál předtím, pořád hrál hodně na trubku. A každý člověk má možnost a právo dělat obchodní rozhodnutí, která udělal. To nijak nemění, jak velký je to muzikant. Mě ovlivnil, protože já jsem měl rád jeho ranou hudbu. I když už hrál rock a pop, nebo jak to nazvete, poslouchal jsem jeho o deset let starší hudbu. Když na konci šedesátých let vyšly Filles de Kilimanjaro, tak jsem si je taky poslechl, přestože to bylo zcela komerční. Zamířil směrem, kam zamířila většina světa. Není to jen otázka Ameriky nebo rasy, to je v každém politickém systému, v náboženské doktríně, a my s tím dál bojujeme.

Samozřejmě že jako každý jazzový hudebník, který skládá, jsem ovlivněn Ellingtonem. Každý západní hudebník je ovlivněn Bachem, protože na něm stojí základ západní harmonie. Nemůžete se učit kontrapunkt, harmonickou teorii a vedení hlasů, aniž byste studovali Bacha. A když se chcete naučit blues a jak rozvíjet materiál v 32taktovém schématu, jazzovou syntaxi, barvy, vyváženost aranžmá, musíte studovat Ellingtona, nemůžete se mu vyhnout.