TH!S: Máme úchylku na bojové hry

TH!S tvoří zpěvák a kytarista Honza Melíšek, kytarista Ondra Vyoral, baskytarista Vojtěch Kotek, jinak též herec a režisér, a bubeník Pepa Černý.

Kotek: Geneze je docela komplikovaná. S Honzou Melíškem se známe od druhé třídy základní školy. Asi ve dvanácti letech jsme začali točit krátké filmy a brzy nás napadlo, že by nás bavilo mít i kapelu. A tak jsme začali hrát u kámoše ve sklepě. Potom jsem natočil film Snowboarďáci a naše skupina dostala nabídku absolvovat koncertní turné k soundtracku, který k filmu vyšel. V mladické naivitě jsme na to kývli a čekalo nás několik koncertů ve velkých halách, což byla velká škola.

Kotek: Ne, jmenovali jsme se Rohlick a hráli jsme už i vlastní písničky. Z dnešního pohledu to byly srágory, přesto se kolem nás začali objevovat lidé, kteří nabízeli, že by nám natočili desku. My ale během toho halového turné prošli deziluzí, při níž jsme se utvrzovali v tom, že to děláme blbě.

Bylo pro nás trapné, že jsme kolikrát měli větší aplaus než kapela, jež hrála po nás a byla složena ze skvělých muzikantů, kteří písně na soundtrack nahráli. Dělo se to proto, že v publiku byly dvanáctileté holky a v naší kapele já, představitel jedné z hlavních rolí ve Snowboarďácích. V té době se mi v hlavě vytvořil problém. Říkal jsem si, že není možné, abychom lidi bavili jenom proto, že jsme kapela Vojty Kotka. Nechtěl jsem to tak.

Melíšek: My ostatní jsme tenkrát moc nevěděli, co se Vojtovi honí v hlavě, ale bylo nám jasné, že má-li to být postavené na jeho popularitě, je to cesta do pekel. Náš tehdejší zpěvák do toho ale chtěl takhle jít.

Kotek: Já to zařízl a na kapelu jsme se vykašlali. Bylo to asi rok po premiéře Snowboarďáků. Tři roky jsme spolu vůbec nehráli, ale potom do nás začal náš bubeník Pepa hustit, abychom začali občas vystupovat. My ostatní nakonec souhlasili a připravili jsme pro naše kamarády na Silvestra u mě na chalupě jako překvapení koncert.

Byl to poslední den roku 2008 a hráli jsme vlastně jenom coververze oblíbených písniček. Tím jsme vyloučili možnost, že by nás někdo atakoval s nabídkou nahrát desku, a také nám to umožnilo občas si v klidu zahrát na nějakém mejdanu. Naše kapela se jmenovala Zevláky a vystupovala příležitostně následujících sedm let.

Kotek: Podle vzoru Kissáky. Ten název znamenal i to, že na to kašleme, jenom zevlujeme, hrajeme předělávky a nemáme žádné ambice.

Kotek: Na jaře 2015 padla skupině Wohnout předkapela na turné. Protože jsme kamarádi, kluci z Wohnoutu nám nabídli, abychom s nimi jeli na turné my. Řekli jsme, že se toho zúčastníme, protože máme rádi jejich muziku a také je máme rádi lidsky. Současně jsme usoudili, že bychom si měli připravit i nějaké vlastní skladby, aby to za něco stálo.

No a v tu chvíli jsem si řekl, že už docela klidně můžeme vyrazit na turné jako kapela, ve které hraje Vojta Kotek, protože sláva Snowboarďáků byla za námi a já nabyl dojmu, že to ustojíme. Tím spíš, když jsme se za těch sedm let, kdy jsme hráli převzaté skladby, naučili lépe hrát na nástroje. Ke konci kariéry Zevláků jsme už totiž vystupovali docela dost.

Melíšek: Přitom to nebylo za honorář, většinou šlo o vystupování na mejdanech našich kámošů. Troufli jsme si ale i na to, že jsme zahráli písničku, kterou jsme předtím nikdy nehráli. Někdy jsme na akordy a text koukali do zpěvníků.

Kotek: Dá se to tak říct. A byl to start naší nové kapely. Po skončení turné, na němž jsme po dlouhé době hráli pro lidi, kteří nepřišli na nás a bylo jich víc než deset, jsme ztratili chuť na coververze. Už nás nebavily, naopak nás začaly bavit vlastní skladby. Jen nám asi půl roku trvalo, než jsme podlehli kouzlu skládání písniček.

Melíšek: Stylově jsme byli naladěni na skladby, které čerpají z hard rocku sedmdesátých let. Prostě jsme začali skládat pecky a ty tak zněly.

Melíšek: U nás doma se pouštěla především tahle hudba. Vyrůstal jsem v ní.

Kotek: Moji rodiče zase tuhle muziku vůbec neposlouchali. Dostal jsem se k ní takříkajíc oklikou, přes bratrance. První rockové cédéčko, které jsem měl, bylo Černé album od Metalliky. Odtud jsem se pak dostal hlouběji do hudební historie.

Obecně každý člen naší kapely poslouchá něco trochu jiného a výsledkem jsou skladby, které znějí tak, jak znějí. Na většině se podílíme všichni, jen výjimečně se stane, že někdo složí nějakou od začátku do konce.

Kotek: Vlastně ani ne, chceme se především bavit. Jasně, když to bude bavit i lidi, bude nás to těšit. Ale každý z nás má svou práci, takže zatím o slavné budoucnosti nesníme. To, že máme profesionální fotky, že jsme vydali minialbum a přibude k němu další tak, že bude možné jejich obaly spojit v jeden celek, že chystáme utajené turné, chceme hrát na festivalech a uspořádali jsme k vydání minialba a menšímu koncertu v pražském Kině 64 U Hradeb tiskovou konferenci, je především důsledek mého perfekcionismu. Razím totiž heslo, že když se něco dělá, má se to dělat pořádně.

Kotek: Bohužel se to ještě stává. Je mi to trapné jak vůči klukům z kapely, tak vůči divákům. Když totiž mnozí z nich přijdou na koncert a vidí, že jen hraju na baskytaru a ani nezpívám, cítí se být kvůli tomu, že si na plakátech přečetli, že je to má kapela, podvedeni. Na druhou stranu ale nemůžu vyčítat pořadatelům, že chtějí na mé jméno natáhnout na koncert TH!S lidi, byť se jim snažím vysvětlit, že když na plakát napíšou Vojta Kotek, nepomůže to.

Byl bych rád, kdybychom teď, v době vydání minialba, uvedli vše na pravou míru a příště už to nemuseli vysvětlovat pořadatelům ani divákům. TH!S není kapela Vojty Kotka, TH!S je kapela.

Melíšek: V podstatě jde hlavně o rokenrolová klišé. Občas se mi do textu prodere nějaká osobní věc, ale když si ho pak přečtu, pokaždé usoudím, že je to kravina, zmuchlám ho a začnu psát nový. V kapele jsme si řekli, že svými texty nechceme měnit svět, nechceme se dotýkat politických nebo společenských témat, naopak chceme fanoušky bavit. Je samozřejmě možné, že se to někdy změní. V tuhle chvíli je to ale tak, jak jsem řekl.

Kotek: Nepřicházíme s žádnou novou pravdou. Nemáme návod na život a už vůbec nic takového nepotřebujeme sdělovat. Necítíme se k tomu být povoláni. Koneckonců, o takových věcech se v kapele mezi sebou ani nebavíme.

Kotek: Máme úchylku na bojové hry. Rádi se jich zúčastňujeme a rádi je připravujeme. Napadlo nás, že bychom mohli lásku k nim probudit i mezi fanoušky. A protože se chceme hudbou hlavně bavit a dělat neopakovatelné věci, vymysleli jsme na jaro utajené turné.

Vyrazíme na místa, kde se obvykle nehraje, na sociálních sítích oznámíme město a datum konání a zveřejníme indicie, podle kterých nás fanoušci najdou. Myslíme si, že setkání a koncert by mohly být pro všechny silným zážitkem. Hrát v klubech nám připadne fádní. Navíc je menší průšvih, když přijde deset lidí na koncert, který tajíte, než když přijde deset lidí na koncert, který propagujete.

A z toho všeho bych chtěl natočit dokument o tom, jak takhle skvělý nápad nakonec stejně nevyjde…

Kotek: Utajené koncerty je taková naše hra. V létě se chceme zúčastnit festivalů a potom se uvidí. Na samostatné turné si ale zatím netroufáme.