Článek
Studovala jste operní zpěv na Janáčkově konzervatoři. Proč z vás není Rusalka?
Během studia mě opera hodně lákala a Rusalka byla má vysněná role, ostatně s jejími áriemi jsem konzervatoř absolvovala. Ale tehdy byly operní inscenace dost statické a postrádala jsem v nich víc divadla. Táhlo mě to k muzikálu, kde se tančilo, zpívalo i mluvilo.
A co opereta? I s tou jste se v Ostravě potkala …
Na operetě mi vadí jednoduché příběhy se zaručeně šťastným koncem. Samozřejmě to neplatí univerzálně, měla jsem ráda třeba Zemi úsměvů i Cikánského barona. Ale v operetě jsem se nikdy, ani pěvecky, necítila příliš doma.
A co do třetice country? Deset let jste zpívala s kapelou Red Hats…
S country jsem se potkala ještě na konzervatoři. I když jsme jako studenti veřejně vystupovat nesměli, paní profesorka Eva Gebauerová-Phillips byla velmi tolerantní, takže jsem už od šestnácti zpívala v různých kapelách. Country je má srdeční záležitost a na deset let s Red Hats vzpomínám moc ráda. Dostala jsem se s nimi i do světa, projeli jsme Anglii, Itálii, Německo, Rakousko, což byl pro mladou holku zážitek. A ještě dneska si v autě moc ráda pustím country. Je to krásná muzika a skvělý relax.
V posledních letech jdete z role do role, ale nebylo tomu tak vždycky. Jak na to vzpomínáte?
Musela jsem si na svou dobu počkat, léta jsem zpívala ve sboru, ale moc mě to nenaplňovalo. Každý zpěvák touží po krásných sólových rolích. Nádhernou titulní roli v muzikálu Marguerite, inspirovaném Dumasovou Dámou s kaméliemi, jsem dostala až ve čtyřiceti. Předtím sice pár hezkých rolí bylo, ale teprve pak se to rozběhlo. V Městském divadle v Brně jsem hostovala jako Fantina v Bídnících, v Opavě jako Tornado Lou, v Bratislavě jako Grizabela, v Ostravě jsem dostala Normu v Sunset Boulevardu a Evitu, tu hraju dosud, stejně jako Máří Magdalenu, režisér Janusz Klimsza přišel s Edith, s níž žiju už skoro čtyři roky.
Měla jste k Edith Piaf a její hudbě vztah už předtím?
Právě že vůbec ne! Jakožto operně školené zpěvačce mi její hlas přišel dokonce drsný a divný, ale hudba se mi samozřejmě líbila. Takže jsme se musely sblížit. Trvalo rok, než jsem zvládla její šansony v originále. Francouzsky neumím, ale měla jsem skvělé učitele. A na radu režiséra Klimszy jsem přečetla několik knih o životě Edith.
V muzikálu Edith a Marlene jako Edith Piaf.
Byla jste nasát atmosféru v Paříži?
Ano, ale až rok po premiéře muzikálu. S kamarádkami jsme prošly místa spojená s jejím životem, ale největší dojem ve mně zanechal byt, kde Edith asi dva roky žila a který byl plný jejích šatů, bot, byl tam i její plyšový medvěd, větší než ona… Chodila jsem tam zcela okouzlená, dotýkala jsem se jejích věcí a cítila její fluidum.
Máte s Edith něco společného?
Moji blízcí mě s ní spojovali už dříve. Mám za sebou také dost bouřlivé období – hospůdky, pařby, mám ráda společnost. I když je to už minulost, stále to tam někde je, takže jsem do Edith vklouzla docela snadno. Navíc se mi v době, kdy jsem ji zkoušela a hrála, začaly i v osobním životě dít poměrně dramatické věci, až jsem se bála, abych s ní a s jejím životem nesplynula příliš. Ale Edith děkuji za to, že mi do života vnesla prožitek úspěchu, trochu té slávy, a nakonec i Cenu Thálie.
Co v Ostravě zkoušíte?
Zkouším roli paní Kapuletové v muzikálu Romeo a Julie od Borise Urbánka s režisérem Šimonem Cabanem. V ostravském souboru jsem šťastná, máme krásné divadlo, bezvadné zázemí a výborné publikum, takže nemám důvody k žádným zaječím úmyslům. Ale ráda si zahostuji i v jiných divadlech. Pro herce je to vždycky obohacení.