Článek
Rudnickův text tvoří tři obrazy hrané ve stylu stand-up comedy před oponou. V prvním z nich se blonďatá Židovka Helena (Lucie Juřičková) dělí o pocity „nejvíc milující matky“ tří dětí, z nichž jedno je lesba, druhé transgender a třetí sadomasochista se zálibou v kůži a výkalech.
Ve druhém předvede svou televizní show zlatě oděný pan Charles (Jan Bidlas), „poslední opravdový gay, vášnivě zamilovaný do svýho teploušství“, spolu se svým miláčkem Shanem (Patrik Děrgel) předvádějícím především vypracované tělo.
A ve třetím domácí puťka Barbara Ellen (Jana Boušková) dojemně vypráví o tom, jak jí ruční práce pomohly překonat smrt homosexuálního syna, který zemřel „na tu nemoc“. Ještě se do toho zaplete teroristický útok na newyorská dvojčata, aby hra nabyla na žádoucí společenské závažnosti.
Patrik Děrgel (Shane) předvádí jednu ze svých pohybových kreací.
Na konci se všichni sejdou naporodním oddělení newyorské nemocnice a poté v televizní gay show, kdy se k nim dokonce přidá i skutečná transgenderka (Lucie Brychtová), ale ani finální konfrontace nedokáže překonat fakt, že text je jen povrchní evidencí zdánlivě šokujících témat vzábavném stylu, nikoli skutečnou sondou do problémů vyčleněných komunit a našich předsudků vůči nim, natož nositelem nějakého zásadnějšího přesahu. To by musel být napsán daleko rafinovanějším způsobem.
Mělo to zřejmě „bejt fakt jako dost hustý“. Jenže není. Konzervativnější diváky možná drsný jazyk i humor stand-up comedy zaskočí, ostatní po chvíli spíš nudí. Chce-li dramaturgie ND Novou scénu profilovat jako prostor pro současný repertoár, pak by to měla být dramatika opravdu kvalitní.
| Paul Rudnick: Jsme v pohodě |
|---|
| Překlad: Jan Tošovský, režie: Braňo Holiček, scéna: Nikola Tempír, kostýmy: Lenka Odvárková, světlený design: Martin Špetlík, pohybová spolupráce: Barbora Brandejsová. České premiéry 26. a 27. října na Nové scéně Národního divadla, Praha |