Článek
Váš otec byl sice voják, ale uměl hrát na housle a matka zase na klavír. Nechtěli z vás mít rodiče hudebníka?
Chtěli a posílali mě do houslí. Jenže učitel mě mlátil smyčcem přes prsty a to se mi nelíbilo. Takže jsem housle prodal vetešníkovi. Jednou mi maminka koupila krabici s barvami a asi čtyři plátna. Tím pádem bylo rozhodnuto. Začal jsem malovat a vydrželo mi to až doteď.
Kdo vám dal ten rozhodující impulz?
Můj učitel Kužel, který byl žákem Jana Štursy a učil mě po válce na žižkovské reálce. Přihlásil mě a mého kamaráda na akademii. Zkoušky jsem udělal a nic tedy nebránilo dalšímu studiu. Jenže po čase mě profesor Vratislav Nechleba vyhodil. Tehdy totiž za námi přišli kluci z vyšších ročníků, abychom podepsali proti němu petici, že ho nechceme. Já ji podepsal a Nechleba si prosadil můj odchod. Takže jsem přešel na pražskou Umprum.
Byl mezi oběma školami tehdy nějaký rozdíl?
Já rozhodně nechci akademii nějak pomlouvat, nicméně tato škola učila klasický styl. Na Umprum ale přišli vyučovat progresivní a moderní umělci, jako třeba Lauda, Strnadel, Tichý, Filla nebo Muzika. Panovaly na ní přátelské vztahy, profesoři nás brali jako kolegy, zároveň tam ale panovala přísná disciplína. Protože základem malířství vždycky bylo a je řemeslo. Už tehdy se mi moc líbil Henri Matisse a Eduard Manet, protože mě zaujala ta jejich barevnost.
Výrazné barvy vás zajímaly od začátku?
Určitě, ovšem profesor Jan Bauch mi vždycky říkal, že musím jet někam do tropů, abych mohl zachytit pravé barvy. Což se mi nakonec podařilo, protože v letech 1967 až 1973 jsem působil na Kubě.
Předtím jste byl ještě ve Francii, že?
Ano, v roce 1947 v rámci stipendijního pobytu. Byly prázdniny a hostitelé nás pozvali na návštěvu jižní Francie a my jsme se mohli volně pohybovat kolem moře a malovat. Ty barvy a světlo tam byly prostě neuvěřitelné. Později jsem se ve Francii potkal i s hercem Jeanem Maraisem. On také maloval a musím říci, že jeho obrazy nebyly vůbec špatné. Byl to velice noblesní pán a setkal jsem se s ním ještě jednou v šedesátých letech, když už byl slavný, a choval se stále skromně.
Castro nechtěl, abych maloval ve stylu socialistického realismu, ale prosazoval barevnou abstrakci.
Kubánský pobyt byl také na stipendium?
Ne, to už jsem byl vystudovaný. Pomohla tomu náhoda. Profesor František Tröster si mě vybral na akademii jako asistenta. Když dostal infarkt, stal jsem se šéfem katedry já. A když obdržel po roce nabídku jet na Kubu vyučovat výtvarné umění, navrhl mě místo sebe. Jenže hodně soudruhů se postavilo proti, takže mě musel Tröster nakonec prosadit vahou své osobnosti a také díky Fidelu Castrovi.
Fidel Castro si vás vyžádal?
Castro si vymínil, že na Kubu půjdu já. Ale protože chtěl profesora, museli mě narychlo z asistenta udělat profesorem. Zůstal jsem tam šest let a teprve tam mi došlo, jak ty barvy vlastně fungují dohromady.
Pamatute si moment, kdy jste se s Castrem potkal poprvé?
Na recepci jedné výstavy. Castro tam přišel a vedení mě s ním seznámilo. On mi řekl, že revoluci nesmím pomlouvat, ale pouze kritizovat. A za druhé mi zdůraznil, že studenty musím na výtvarné škole nechat pracovat zcela svobodně. Navíc nechtěl, abych maloval ve stylu socialistického realismu, ale prosazoval barevnou abstrakci.
Je pravda, že jste byl jediný, kdo mohl v baru sedět na Hemingwayově křesle?
Jednou jsem přišel do havanského baru Floridita, kam Hemingway chodil a měl tam od té doby křeslo, ve kterém nesměl nikdo sedět. Chutnalo mi tam jejich daikiri, ale nechal jsem si do něj dávat velké panáky. Nakonec mi jich donesli sedmnáct. A barman mi řekl, že to je víc, než vypil slavný spisovatel a že tedy mohu klidně sedět v jeho křesle.
Vaše obrazy prý visely vedle děl Henriho Matisse?
To je pravda. Na výstavě světového umění Expo 1967 v Montrealu. Já sám jsem je neviděl, ale přátelé mi o tom vyprávěli. Samozřejmě mě to potěšilo.
Umělec si každý den kreslí návrhy do skicáku.
Pomohla vám kubánská mise k posunu v kariéře doma?
Státní bezpečnost mě po návratu začala vyslýchat jako domnělého agenta CIA. Navíc jsem nedostal žádnou výtvarnou zakázku a musel jdem dělat rok nočního hlídače. Pomohl mi až režisér Karel Steklý. Znal se s nechvalně proslulým šéfdramaturgem Müllerem. Na jedné vernisáži mě on a ministr kultury Klusák s tímhle mocným pánem seznámili. Když se dozvěděl, že mám zákaz, dokázal mi do čtyř dnů zařídit práci. V osmdesátých letech jsem mohl dělat hlavně filmové plakáty, divadelní scénografii a ručně malovat kulisy.
Změnilo se něco pro vás po roce 1989?
Především přišla svoboda, která je pro umělce nutná. Ovšem když vyšly Cibulkovy seznamy, vedli mě v nich coby spolupracovníka. Vzniklo to tak, že jsem po výslechu na StB musel podepsat mlčenlivost. Rok trvalo, než mě soud očistil.
Malujete i dnes každý den?
Je to můj smysl života, bez kterého zkrátka nemohu být. Ráno vstanu a už si dělám do notýsku skici.
Poslední velkou výstavu v Praze jste měl v Galerii Smečky, kterou podporuje Pražská plynárenská?
Ano, na podzim minulého roku. Tam viselo mimo jiné šest kubánských akvarelů. Pak byla ještě výstava ve vinohradské Galerii Toyen. A do konce října mohou lidé vidět moje obrazy v kulturním centru Řepy.
Na konci října oslavíte devadesáté čtvrté narozeniny. Máte ještě nějaký výtvarný sen?
Já si vlastně nesplnil žádný sen, protože jsem se zatím nenaučil pořádně malovat. Abych pravdu řekl, stále se se svými obrazy peru. Techniku člověk za ta léta nějak zvládne, ale pochopit podstatu věci je složitější. Poslední obraz jsem dokončil před pár dny, ale v hlavě už mám ten další.