Býváte řazena do výtvarného stylu zvaného naivismus. Souhlasíte s tím?

Řekla bych, že praví naivisté malují to, co vidí. Já jsem naopak ovlivněná divadlem a životem, takže možná bychom mohli v mém případě mluvit o naivním surrealismu. Maluju prostě svůj vysněný svět. Třeba létající postavy nejsou inspirované Chagallem, jak si leckdo myslí, ale černým divadlem.

Proč jste začala malovat tak pozdě?

Malování mě začalo bavit až v osmnácti letech při angažmá v černém divadle. V souboru byli samí výtvarníci. Třeba Jiří Srnec, můj budoucí manžel, měl kromě jiných škol také grafickou a při putování po světě si stále něco kreslil. Působil tam i Jiří Andrle, známý malíř a grafik.

Ten v pauzách mezi představeními či v autobuse ryl do měděných destiček a ostatní si kreslili. Jirka mi pak, když jsme už spolu žili, koupil tuš a naučil mě, jak s ní pracovat. Později zakoupil i stojan a olejové barvy, a hlavně nešetřil chválou.

Ovlivnil vás nějaký malíř či umělecký styl?

Byla jsem nedotčená výtvarnou školou a musela jsem si najít vlastní cestu. Už od začátku se snažím malovat nejlíp, jak umím. Výhodou bylo, že černé divadlo jezdilo hodně do zahraničí a já mohla navštívit skoro všechny světové galerie. Zároveň mně pomohl i manžel Jirka, který mi vysvětlil malířskou techniku.

Pamatujete si, jak vznikl váš první obraz?

Pamatuju. Na turné v Itálii jsme jeli kolem kopečku, na kterém byl malý kostelíček obložený jízdními koly lidí, kteří přijeli v neděli na mši. A to byl můj první obraz. Tehdy jsem ještě do svých děl vkládala kusy látek nebo i nitě. Vznikaly spíš takové koláže. Druhý obraz Holka na kole využíval právě těch nití, protože dívka z nich měla spletené vlasy.

Už od začátku jste malovala svým dnes typickým stylem?

Asi ano, ale jak jsem byla chválená, tak ve mně vzrůstala umělecká drzost. Třeba na jednom obraze teče pod Prahou fialová řeka Vltava. Když to viděla režisérka Věra Chytilová, ptala se, co je to za oraniště. Velké oči jsou inspirované mou dcerou Bárou. A přetékání motivů z plátna na rám vzniklo hned na začátku. Kdysi mi totiž udělali příliš široký rám a mě napadlo pomalovat i okraj.

Co všechno děláte kromě obrazů?

Nejraději mám oleje, ty se dají opravit nebo přemalovat. Když něco uděláte špatně u litografií, skoro to nejde napravit. Dále občas maluji kobaltem na porcelán v Českém porcelánu Dubí. V rámci jedné z prvních expozic jsem vyzdobila také kbelík či šoufek na výzdobu. Pro animovaný film Každá Emma má lásku vzniklo pomalované povlečení, které vypadá jako spící dívka. Má dcera Bára se pak z toho obrazu proměnila ve skutečnou živou bytost.

Co vás inspiruje?

Mám vše skoro vždycky předem vymyšlené. Jsou to mé vize nebo posunutá skutečnost. Mám ráda i slogany, třeba Dám ti modré z nebe. Hodně mě inspirují lidé, které vidím v nějaké zajímavé situaci.

Jak vznikl obal alba Marie Rottrové Ty, kdo jdeš kolem?

Díky černému divadlu, které se výtvarně podílelo na natáčení jedné písničky. Tehdy vzniklo naše dlouholeté přátelství. Marie mě pak poprosila, jestli bych nechtěla udělat obal nového alba, a já to ráda přijala. Je to jediná deska, jejíž obal jsem vytvořila. Ještě mám nějaké knížky pro děti a zpěvníky.

Jak vznikla aktuální výstava Emma 75, která probíhá v Českém Krumlově?

Po výstavě v Dětenicích v minulém roce mi dala tip jedna paní na výstavní prostory v českokrumlovských klášterech. Pracovala tam její dcera, která o mně provozovatelům řekla. Projevili zájem, takže vznikla výstava Emma 75 jako součást oslavy mých narozenin.

Proč je výstava v klášteře?

Je to nádherné místo, asi dva roky opravené. Zaujal mě zajímavý a starobylý prostor. Zatím jsem instalaci neviděla, ale doufám, že se tam podívám na sklonku září, než výstava skončí.

Bude vaše Muzeum úsměvů fungovat někdy jako kamenná galerie?

Dneska je Muzeum úsměvů, s. r. o., firma má a dcery Barbory. Dříve jsem chtěla udělat někde na zámku třeba cukrárnu s galerií. V současném kapitalistickém prostředí už na to nikdo nemá peníze, možnosti ani chuť.