RECENZE: Zpěvačka Jana Jelínková do vody hozená a plavající

Vystavili ji tím ale nelehkému úkolu. Jestliže byla dosud plnohodnotnou součástí soukolí skupiny, nyní ji takříkajíc hodili do vody a přinutili ji, aby plavala sama. A ona plave, ve skvělé kondici.

Na úvod nutno říct, že Jelínková nepatří k těm zpěvačkám, které by překvapovaly výjimečným hlasovým rozsahem. Její předností jsou výraz, příjemná barva hlasu, jistá intonace a pevný přednes. Na tom všem tvůrci písniček stavěli, proto nešli do žádných velkých stylových experimentů. Je to přesně album, jaké bychom asi od zpěvačky skupiny Sto zvířat čekali.

Aby ale nešlo o další tradiční desku Sta zvířat, jen podepsanou zpěvačkou, autoři při psaní písniček přece jenom hledali. Ve výsledku dali Jelínkové šanci projevit se i v pro ni méně obvyklých výrazových polohách a v důsledku tak přispěli k tomu, že vzniklo poměrně pestré album. Stylově i interpretačně.

Kolekce ukázala, že Jelínkové dobře sedí šansonový výraz, stejně tak klidné skladby, které se tomu stylu blíží. Je přesvědčivá jako zpěvačka, jež ctí melodii a současně tak trochu vypravuje. V Dnes večer je to patrné výrazně, v Lásce také, navíc s ohledem na téma textu jde o skladbu niternou a emotivní. Vše korunuje jakoby kouřem z cigaret nasáklá Sorry, jsem trochu nalitá, v níž Jelínková obstála i jako „hlasová herečka“.

Neznamená to však, že album je pozoruhodné jen tehdy, když se na něm převaluje šanson. Jelínkové dobře sedí její houpavý rytmus v Plešaté zpěvačce či No Jéžiš, zadumanost v intimní písni Akční film a čína, duch popu osmdesátých let v Bojuju sama se sebou nebo Dokonalé písni či retro zvuk skladby O čtrnáct let mladší.

Na kvalitě desky, která přes stylovou rozpustilost drží dobře pohromadě, se podepsaly i texty. Jejich autor Tomáš Belko opět potvrdil, jak šikovně umí pracovat se slovem, rýmem i pointou. Navíc dokázal, že velmi dobře rozumí ženské duši, jejím radostem, nejistotám i bolestem.

Ať už rozumí duším žen obecně, či jenom duši Jany Jelínkové, i jeho zásluhou vznikla smysluplná sólová deska zpěvačky, která si po sedmadvaceti letech v kapele Sto zvířat zasloužila takhle důrazně „zvednout ruku“.