Článek
Jak jste si užili koncert na Metronome Festivalu?
Carterová: Bylo to fajn, všichni byli moc milí. Byl to pro nás trochu náročný koncert, protože jsme dnes opravdu hodně unavení a je horko. Ale užili jsme si to.
Ansell: Je to velmi příjemný festival. Jestli nás ještě někdy pozvou, vrátíme se a budeme lepší. Nebylo to zlé, ale vím, že to umíme lépe.
Je vám bližší hraní v klubech nebo na festivalech?
Carterová: Mám ráda obojí, každé z jiných důvodů. Baví mě výzva velkého venkovního pódia. Koncert v klubu je zase intenzivní díky blízkosti diváků. Festivaly mám ráda i proto, že můžu vidět další interprety, jako třeba tady v Praze Young Fathers.
Ansell: Na festivalech je zajímavé, že to není jen o vás. Zážitek diváka tvoří celek všech vystoupení dohromady. Vždy hrajete i pro lidi, kteří netuší, kdo jste. Zkusit je zaujmout a nadchnout je výzva. Když má člověk vlastní koncert, všechno se soustředí na něj.
Blood Red Shoes na pražském Metronome Festivalu.
Před třemi lety jste vydali čtvrté album Blood Red Shoes. Proč jste se rozhodli zrovna tohle album nazvat eponymně?
Carterová: Poprvé jsme nahrávali bez producenta. Měli jsme pocit, že ta deska nás definuje. Nalezli jsme vlastní zvuk, který jasně prezentoval to, kdo jsme. Věděli jsme, že od té chvíle budeme všechno dělat úplně jinak. Dalším albem, které už vzniká, se posuneme zase dál.
Také ho nahráváte bez producenta?
Ansell: Ne. Vždycky když něco zkusíme, navážeme na to pak přesným opakem. V tom ohledu bylo album Blood Red Shoes reakcí na předchozí desku, která byla opravdu hodně pečlivě promyšlená. Strávili jsme mnoho času psaním písní, vyhráli jsme si s melodiemi. Potom jsme zase měli chuť nahrát něco bezstarostného, volného a svobodného. A nyní už zase s někým pracujeme. Ale informace o novém albu jsou ještě přísně tajné.
Z vašeho rozhovoru pro magazín DIY mám pocit, že pro vás bylo poměrně náročné přijít s novým materiálem. Je to správný dojem?
Carterová: Ano, bylo to těžké. Chtěli jsme zase přijít s něčím úplně novým, nahrávat s kapelou a úplně změnit zvuk. Posledních deset let jsme ale strávili na cestách. Potřebovali jsme nejdřív něco zažít, abychom měli z čeho čerpat. Tak jsme se na chvíli rozdělili a každý zvlášť jsme se vydali zkoušet nové věci.
Ansell: Mám pocit, že vznik nové desky pro nás byl nejnáročnější ze všech.
Co z toho, co jste v mezičase prožili, vám dodalo novou energii a inspirovalo vás k další práci?
Laura: Prostě jsme chvíli jen žili své životy. Strávili jsme nějaký čas každý sám, já jsem odjela do Ameriky, Steven vyrazil všude možně.
Ansell: Já jsem vyrazil do baru.
Carterová: Jasně, Steven šel do baru. Každopádně jsme chvíli dělali to, co normální lidé.
Ansell: Ano, dlouho jsme záviděli normálním lidem jejich životy. Když jsme si to teď ale zkusili, zjistili jsme, že normální život je děsný, a vrátili jsme se k nahrávání desek a na turné... Ne, samozřejmě si dělám legraci.
Jde o to, že když jsme založili tuhle kapelu, neměli jsme žádný plán. Netušili jsme, jestli budeme hrát půl roku, nebo do konce života. Jen jsme prostě složili písničky, které se nám zdály dobré, tak jsme se do toho pustili. A nikdy jsme se už doopravdy nezastavili. Je to už třináct let. Strávili jsme tímhle celý dospělý život.
Uvědomili jsme si, že kromě života skupiny nic neznáme. Bylo na čase si dát pauzu. A díky té pauze nyní doceňujeme, co máme. Konečně zase skládáme hudbu, protože to opravdu chceme, a ne proto, že se to od nás očekává.
Jak to děláte, abyste se na dlouhých cestách cítili trochu jako doma?
Carterová: Koukám na seriály. A hodně pomáhá červené víno. Mám ráda volné večery na hotelu. Dívám se na seriály, dám si pleťovou masku, prostě relaxuju. Moc ráda se ale i sama procházím po městech a užívám si místní atmosféru.
Ansell: Není nutné, abychom se na turné cítili přímo jako doma, ale je nezbytné mít nějaký čas jen pro sebe. Když to říkám, uvědomuju si, že se na cestách cítím jako doma. Paradoxně když jsem doma, tak ten pocit tak silný nemám.
Carterová: Člověk si na to zvykne. Když se pak vrátí domů, pár dní si to užívá, ale pak zase touží vyrazit. Nicméně pravda je, že po domově toužím. Už roky žádný pořádný nemám. Jsem doma na několika místech a chybí mi jedno konkrétní, kde budu mít všechny své věci. Už žijeme se zabalenými kufry opravdu dlouho.
Zajímá mě příběh vašeho nového singlu Bangsar. To je předměstí Kuala Lumpuru. Jak ta píseň vznikla?
Carterová: Hráli jsme v Malajsii a šli jsme se projít do města. Byli jsme v baru a Steve najednou na několik hodin zmizel. Šel pro pití a nevrátil se. Když se pak objevil, byl úplně vyždímaný. Zdržel ho nějaký člověk, který se rozhodl mu svými historkami vyvrtat díru do hlavy. Nemohl se ho zbavit. Ta písnička je poměrně doslovné převyprávění toho zážitku.
Ansell: Zrovna jsem našel účet z toho baru! Jmenoval se The Social. Bylo to asi ve tři ráno.