Tahara se naučil fotografovat od svého dědečka, který byl také fotografem. Fotografii se začal vážně věnovat v roce 1972, když se přestěhoval do Francie, kde působil jako osvětlovač Red Buddha Theatre, přičemž se naučil pracovat s ostrým světlem. Na debutovém cyklu Ville z let 1973 až 1976 zachytil osobité světlo Paříže. Na něj navázal cyklus Fenêtre (Okna). Pak už začal pracovat s umělým osvětlením, které použil v portrétech.

V letech 1978 až 1980 pracoval s Minem Tanakou, kterého zachycoval v různých prostředích po celém světe, v Paříži, v Římě, Tokiu i v New Yorku stejně jako na Islandu a na japonském venkově.

„Jak světlo ovlivňuje vnímání? A co emoce? V té době jsem byl těmito otázkami posedlý,“ vzpomínal po letech.

Keiiči Tahara

Keiiči Tahara

FOTO: Národní galerie v Praze

Poté se začal zaměřovat i na instalace a sochy v duchu ideje, že se nechce omezovat na fotografii a přeje si „vidět existenci samotného světla; polapit světlo vlastní rukou“. V roce 1993 byla jeho socha Boj s drakem umístěna na hradu v Angers. Jedním z nejznámějších děl je Zahrada světla se sochami v Enivě na ostrově Hokkaido, kde jsou vždy půl roku zasypána metrem sněhu. Jinou trvalou instalací je Zahrada v pařížském Muzeu fotografie. Účastnil se i Festivalu světla, například v roce 1999 v Lyonu.