S jakou motivací jste před pětadvaceti lety do této akce vstupoval?

Velkou motivaci představovala samotná devadesátá léta, která byla daleko pestřejší než naše současnost. A pro mě jakožto vizionářskou existenci, rockera a rebela byla velmi podnětná. S odstupem lze říci, že festival Mezi ploty kopíruje pětadvacetiletý vývoj společnosti.

Důležitou osobností, jež stála u vzniku festivalu, byl tehdejší ředitel bohnické léčebny Zdeněk Bašný, který byl myšlence otevřít areál akci pro veřejnost nakloněný a nebál se svěřit ji do rukou dvaadvacetiletému klukovi. Dneska by to už tak snadné nebylo.

Co vás přivedlo na myšlenku festivalu v psychiatrické léčebně?

Souvisí to s mým zdravím. Tehdy jsem byl po prodělané klíšťové encefalitidě v dost špatném stavu, seděl jsem doma a psal poezii. A chodil jsem též navštěvovat své kamarády z řad uměleckého světa, kteří pobývali právě v Bohnicích. Prostředí, které jsem poznal, mi připadalo velmi inspirativní a kreativní. Potkal jsem se tam se spoustou zajímavých lidí, které jsem vůbec nevnímal jako nemocné. A tenhle pocit jsem chtěl zprostředkovat ostatním.

Začali jsme jednotlivými akcemi, jako byl orientační běh areálem léčebny pro duševně nemocné v Ondřejově, a začali jsme vydávat almanach NedomYsleno. Jenže to vše mělo jen omezený ohlas, zatímco my jsme chtěli udělat něco s větším přesahem. A tak vznikl v roce 1992 první ročník festivalu. Rozdíl mezi prvním ročníkem a dneškem je ten, že tehdy do jediného sálu přijelo čtrnáct divadel a přišly dvě stovky diváků. Dnes na čtrnácti scénách vystoupí sto dvacet účinkujících, z toho řada zvučných jmen.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jak se festival podařilo dostat do povědomí diváků?

Zpočátku jich moc nepřibývalo, nejspíš proto, že jsme se jmenovali Festival zdravých a zdravotně postižených, což nebyl šťastný nápad, protože nešlo o to, upozorňovat na hranici mezi oběma skupinami, ale naopak ji bourat. V roce 1994 jsme se přejmenovali na Mezi ploty, ale zase se tolik nestalo, přišlo asi pět set diváků. Až když jsme změnili grafiku, dostali plakáty do všech zastávek MHD a anonce do všech rádií, tak se do Bohnic začaly hrnout tisíce lidí. A to byla nádherná chvíle.

Kolem roku 2002 přišlo padesát tisíc návštěvníků, dnes jsme někde na dvaceti. A to, že pořádáme pětadvacátý ročník, vnímám jako obrovské vítězství. I když je rok od roku těžší udržet festival na takové úrovni.

Podařilo se festivalu zvrátit názor lidí na psychické choroby?

Vytvořili jsme unikátní propagaci psychiatrii a psychicky nemocným a proměnili vztah lidí k nim. Většina psychiatrů si to dobře uvědomuje. Mým cílem bylo dostat co nejvíc lidí do blázince, protože jen tak lze změnit náhled společnosti na toto prostředí. Festival dnes plní rovnocenně funkci uměleckého programu i osvěty. Na každém ročníku mohou lidé kromě zábavy konzultovat své problémy s odborníky, od závislostí přes rodičovství až k psychickým onemocněním.

Neznám ve svém okolí nikoho, kdo by aspoň jednou za život nepotřeboval pomoc psychologa nebo psychiatra. Duše je základní stavební kámen naší existence a je paradoxem společnosti, že psychiatrie je finančně velmi podhodnocenou oblastí medicíny.

Je těžké získat pro festivalový program umělce zvučných jmen?

S většinou z nich – a jsou mezi nimi opravdu zvučná jména – spolupracujeme opakovaně. I letos vystoupí Richard Müller, Tomáš Klus, Aneta Langerová, Xindl X, Michal Pavlíček s Monikou Načevou, No Name, Sto zvířat, Mňága a Žďorp, N.O.H.A., řada divadel i jednotlivců, kteří se k nám vracejí. S některými mě za ta léta pojí přátelství, jako třeba s Tomášem Hanákem, jehož Divadlo Sklep se objevuje Mezi ploty každých pět let, i letos. A Tomáš Klus, Richard Müller nebo Jan Potměšil jsou pro mě osobnosti, kterých si velmi vážím a obdivuju je. Jsou to lidi nesmírně pracovití a zároveň velmi skromní.

Co je pro vás největší odměnou? Pohled na davy proudící do bohnického areálu?

To samozřejmě také, ale ještě krásnější pocit je, když vás tu a tam někdo na ulici osloví s tím, že ví, jakou akci zastupuju, a poděkuje, že jsme mu pomohli. Festival mi sebral mnoho sil, ale také mi spoustu věcí dal. Přivedl mě k hledání opravdových hodnot, ať už je nazveme jakkoli, třeba i bůh.

Z hlediska prestiže musím zmínit, že Mezi ploty se dostaly do výčtu akcí Asociace evropských festivalů a zájem o spolupráci s námi projevili psychiatři i z Vídně. Ale to už by se muselo odehrávat na jiné produkční i finanční úrovni.