Terezo, jak jste se dostala ke zpívání?

Když vyrůstáte v hudební rodině, pořád se točíte okolo hudby. Moje máma je sice lékařka, ale zpívala. Rozhodovala se mezi dráhou profesionální zpěvačky, nebo medicínou. K hudbě má velice kladný vztah a díky tomu, že si vzala mého otce, který žil hudbou dnes a denně, tak to u nás bylo součástí každodenního života.

Já jsem jako dítě chodila do hudební školy, hrát na klavír, dělala jsem zkoušky na gymnázium s hudebním zaměřením, tam jsem se dostala, a v té době, kdy jsem studovala, přišla nabídka Black Milk. Tu jsem přijala.

Přestože jsem byla na hudebním gymnáziu, maturitu jsem dělala z něčeho jiného. Potom skončili Black Milk a měla jsem období, kdy jsem si nebyla jistá, jestli muziku mám dělat, jestli mám co nabídnout. V té době jsem se intenzivně potkávala s Monkey Business a díky ním jsem se začala poslouchat jinou hudbu. Protože mi občas někdo zavolal a řekl „pojď nám zazpívat”, tak jsem poprosila Romana Holého, jestli by pro mě něco nezpracoval, jestli by mi něco pomohl nahrát. A on se zeptal: Proč z toho neuděláme celou desku?

A tak to vzniklo. On cítil, že někde vevnitř ten potenciál je daleko větší, než se zdá. Začal vybírat se mnou písničky a radit se, co bude po té desce. Jestli by bylo dobré uvažovat nad kapelou, která to dobře zahraje.

Jak do toho zapadá VŠ studium na zemědělce?

Je to prostě další součást mého života. Já jsem chtěla jít na veterinu, byla to moje touha. Moje máma chtěla léčit a pečovat o lidi a já zase chtěla pečovat o zvířata. Už jsem v té době byla součástí Black Milk a jít na veterinu znamená se tomu na 100% věnovat, a to nebylo možné. Z toho důvodu jsem šla na zemědělku, o které jsem věděla, že mi umožní dělat i něco jiného, což byla hudba.

Nyní jste pouze profesionální zpěvačka? Biotechnologie už nebudou?

Tak to člověk nikdy neví. Protože já se pořád motám kolem přírody, kolem koní, není mi to cizí. Mám sny, která jsou zatím jen sny, ale ráda bych trávila  v přírodě víc času. Pořád se starám o nějakého koně nebo nějakého poníka. Nejsem úplně městský typ, který miluje jen kavárny a nechce mít zodpovědnost za ostatní tvory. Já to mám naopak.

Momentálně je moje hlavní náplň hudba, protože ta mi umožňuje se starat i o dceru, jelikož jsem matka samoživitelka. Mám úplně nejlepší práci, protože přes týden můžu být s dítětem, můžu se mu věnovat a ve čtvrtek nebo v pátek se sbalím a jezdím na koncerty s pro mě nejlepší kapelou vesmíru.

Vy jste taková univerzální, vyzkoušela jste spoustu stylů...

Ano, já jsem na gymnáziu původně studovala klasiku, což bylo opravdu takové... no nerada bych se k tomu vracela (smích). Byla to zkušenost. Black Milk je zase jiná práce, vokální trio má své zákonitosti a člověk se naučí spoustu věcí, jak tvořit vokál, slyšet v harmonických linkách, což je důležité, abyste nebyl jen tupý zpěvák, papoušek, který opakuje. Aby tam byla imaginace, kterou mají třeba multiinstrumentalisté. Pak už jen zkoušíte, co máte rád.

Máte zkušenosti z vícero žánrů, a to nikdy není ke škodě. Můj otec to dělal stejně, a to dělá zpěváka zpěvákem. Zhostit se téměř jakéhokoliv žánru a být osobitý, nikoho nenapodobovat.

Později přišla deska a písnička Škrábnutí, která byla super a také hodně mimo mainstream...

On je to takový heroin, trochu. Komerční hit to není, to jsou věci, kterým tu pšenka nekvete a člověk se nemůže divit. I kdybyste to nabídl do každé domácnosti, nelze čekat, že na to přijde široká veřejnost. Je to jiný druh hudby, než komerční rádia propagujou.

Písně i skládáte?

Na té desce byly i autorské věci, ale já potřebuju mít u sebe člověka, který se mnou pracuje. Neumím být úplně sama. Nebo umím, ale to nikomu nepouštím (smích).

Když vznikla ta deska, byla jsem ráda, že jsem se naučila pár nových věcí. Díky Lence Dusilové jsem se seznámila s looperem a hlasovými efekty. V tu chvíli přestanete být závislý na x lidech. To je pro tu desku hrozně důležité.

Já vzhlížím k těm, kteří tu hudbu umějí dělat. Třeba když vám Roman Holý řekne, že je to demo, tak máte pocit, že je to hotová píseň. Jenže on na tom stráví ještě x desítek hodin, než bude mít pocit, že je to hotové. A já potřebuju k sobě takového parťáka. Pak, když se vám líbí nějaký groove, tak si do toho stavíte pěveckou linku. A něco vám to evokuje, náměty na text, nebo máte z té písně nějakou náladu. Když je to radost, tak se hrabete v tom, jaký je to druh radosti, když smutek, tak jaký druh smutku, melancholie nebo deprese. Začínáte to rozklíčovávat. Je to jako loupat něco ze slupky a dostanete plod. A to je ta píseň.

Neumím pracovat úplně samostatně a hrozně mě to štve, ale snad jsem políbená tím Bohem někde jinde. Člověk nemůže umět všechno.

Takže být v Monkey Business je ideální...

To je ideální z mnoha hledisek. Mankáči jsou kapela, která má pevnou pozici, která funguje. To, jak hrajou, jací jsou muzikanti, to jsou strašně inspirativní věci. Kdyby to tak nebylo, tak ta kapela tady není 17 let. Měli obrovskou kliku v tom, že začali v době, kdy na to lidé ještě slyšeli a získali si fanouškovskou základnu.

Po šestnácti letech se vystřídaly zpěvačky, to se stává. Důležité je, aby to nenarušilo statiku kapely, což si troufám tvrdit, že se nestalo. Dávám ruku do ohně, že se to nestane.

Co vás čeká teď?

Mankáči jsou na turné právě teď a míchat do toho moje sólové aktivity, na to nemám kapacitu. Chci se věnovat naplno kapele. Dva sólové koncerty jsou na nějakou dobu poslední. Nemají velkou ambici, má to být vzkaz: Děkuju, komu se to líbilo, přijďte si to ještě jednou poslechnout, a pak už choďte na Mankáče. Čeká nás výroční koncert 25. května ve Žlutých lázních v Praze, který je vždy veliký a je to předěl mezi jarním turné a letními festivaly. Hrajem i na Metronome festivalu, ve stejný den jako Sting, což je úchvatné.