Nejen díky knize, ale také díky předchozím Padesáti odstínům šedi je jasné, že sexuální dovádění Christiana a Anastazie bude už kvůli (ne)přístupnosti v amerických kinech krotší než v předloze, že chabý děj mění erotický román na filmovou červenou knihovnu a že Dornan sice není zrovna oscarový herec, ale jeho charisma zabere.

Ve druhém díle nejde o nic menšího ani většího než o to, že poté, co Anastazia odkráčela od Christianových bolestivých sexuálních praktik středem, ten si uvědomí, že ji doopravdy miluje, musí ji dostat zpátky – a pod čepec.

A protože dívka mu navzdory pevným předsevzetím nedokáže odolat ani při první společné večeři, vcelku tu není proč bojovat. A když, tak spíše s vlastní žárlivostí a Aninou prudce stoupající profesní kariérou než s ní samotnou. Především ona totiž prakticky trvale touží být s Christianem v posteli (na stole, v červeném pokoji, ve výtahu...). Bez pravidel.

Na dvouhodinový film je to zoufale málo i s pádem helikoptéry a dobře pěti minutami plačtivého čekání na větu: „Jsou živí a zdraví.“ V tu chvíli si člověk snad nejzřetelněji uvědomí, jak naléhavě si látka říkala o parodii, a dokonce jak dobrá parodie by to mohla být.

Jenže navzdory všem situacím a dialogům, které při premiéře vyvolaly bouřlivý smích v sále, je bohužel zřejmé, že tvůrci pod pečlivým dohledem autorky E. L. Jamesové, která usedla i na židli producentky, film rozhodně jako parodii nezamýšleli a netočili.

Přesto je to právě Christianův jednou sveřepě odhodlaný, jindy stejně sveřepě zamilovaný pohled, Aniny nadšené vzdechy a zoufalý pláč i zlá žárlivost démonické Kim Basingerové v roli „paní Robinsonové“, co diváka nejvíc zviklá: může to opravdu někdo myslet vážně?

Ana jen zvedne obočí, když Christian na otázku „Co sis koupil?“ odpoví „Leteckou společnost“. Na životní styl miliardáře se lehko zvyká, a s jeho majetnickými sklony už si šikovné děvče troufá poradit. Jak, na to si počkáme zase rok, kdy přijde do kin Padesát odstínů svobody.