Byť jejich obliba mladými lidmi v Čechách už není to, co bývala, mají velkou škálu jiných příležitostí, pro mnohé z generace aktivních před rokem 1989 mají stále ještě příchuť něčeho odbojného, tudíž přitažlivého, a přitom i po desítkách let zpívatelného a o něčem vypovídajícího.

Pamatují zakazované písničky, autory, interprety, koncerty a celé festivaly. I největší z nich – Porta – se musel rok co rok stěhovat, až v roce 1972 poprvé vstoupil celonárodním kolem na půdu západních Čech, kdy se hostitelem stal Sokolov, a po osmi letech znovu. Potom Porta na léta zakotvila v Plzni, nejdříve na Výstavišti, a když už jeho areál kapacitně nestačil, obsadila amfiteátr na Lochotíně (i s okolím), kde to ve svých legendárních časech dopracovala na stovky účinkujících doprovázených i třicetitisícihlavým sborem diváků.

Její dlouholetý dramaturg Michal Jupp Konečný lehkým perem zavzpomínal na četné, s touto hudbou spjaté osobnosti i na dnes už historické historky i osobní zážitky. Zmapoval dění v žánru od oněch dob až po současnost v knize S kytarou na zádech s podtitulem O Portách, festivalech a muzikantech českého západu.

V její druhé části představil v medailóncích i s obsazením více než stovku abecedně řazených západočeských kapel z oblasti folk, country a trampské písně. Sice se neví, proč se právě na „Pevné hrázi socialismu a míru“ – jak o Západočeském kraji tvrdil minulý režim – rojilo tolik vynikajících kapel, autorů, soutěžních i nesoutěžních přehlídek a všelijakých skvělých nápadů, ale jisté je, že jejich význam měl zásadní celorepublikový přesah.

Například taková skupina Plížák Sokolov, vítěz celostátní Porty 1971 v Karviné, dala světu hned dva nepřehlédnutelné znamenité autory – Stanislava Wabiho Daňka a Vojtu Kiďáka Tomáška. I víc než čtyři desítky let po zániku této kapely se plížácké písničky zpívají nejen u táborových ohňů, v hospodách i na dětských táborech, často, aniž by se vědělo o jejich původu.

Podobně šťastný osud potkal i autorský repertoár z dílny Rychtářů z Chebu, Termitů z Lubů u Chebu (jejich Tři kříže existují i v hardrockové úpravě) či dodnes hrajících Roháčů z Lokte nad Ohří.

S knihou S kytarou na zádech si lze nejen leccos připomenout nebo ujasnit, jak to tenkrát bylo, ale také poslechnout písničky v podání pětadvaceti západočeských interpretů na CD, které je její přílohou.

Publikace ale má jednu – pro někoho zásadní – chybu. Nedá se číst vleže v posteli. Na to má příliš velký formát a hlavně váží 1,10 kg. Tuto „vadu na kráse“ snad vyváží provedení na kvalitním křídovém papíře, obsah v podobných případech odpovídající dílu kolektivu autorů a bohaté ilustrace četnými, většinou historickými fotografiemi.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: