Článek
Proč jste opustil prostředí veřejnoprávních médií a začal se věnovat literatuře?
Novinářskou dráhu jsem ukončil před pěti lety, protože jsem přestal zvládat a také mít chuť neustále překračovat všechny nástrahy, které mi připravovala. Když jsem se potom rozhodoval, co dělat dál, opět se mi vrátila chuť psát knihy. Na žurnalistiku jsem šel vlastně i kvůli tomu, že se tam naučím knihy psát.
Záhy jsem sice zjistil, že to tak nebude, ale školu jsem vystudoval. Velice rychle mi také došlo, že psát knihy se neučí nikde, a tam, kde tvrdí, že to učí, je to tak trochu podvod. Buď v sobě člověk schopnost napsat knihu má, anebo ne. A hlavně musí mít touhu něco vykřičet do světa.
Psát jste mohl i v době, kdy jste pracoval v rozhlase nebo v televizi. Proč byla mezi vaší první a druhou knihou prodleva čtrnáct let?
V roce 2000 jsem končil jako zaměstnanec TV Nova a měl jsem pár měsíců volno. Zatoužil jsem napsat knihu o tom, co jsem měl za sebou, a protože jsem měl čas, vznikl román Železná panna. Potom jsem se ale zase dostal do víru médií, byl jsem v České televizi i v Českém rozhlase.
Když má člověk napsat poctivou knihu, úzce to souvisí s jeho duševní pohodou a možností se soustředit. Prostě žijete dva životy. Ten svůj a ten románový. V mém případě nebylo možné mít manažerskou funkci v médiích a přitom psát knihu. Zřejmě by vznikl nějaký dekadentní literární útvar o tom, že všechno je jen obchod a myšlenka v nedohlednu.
Napsat knihu považuju za nejvyšší formu vyjádření. Musel jsem počkat, až se myšlenkově dostanu mimo tu skořápku zpolitizovaného světa a osud mě zase oplodní normálním životem. Měl jsem štěstí. Stalo se.
Použil jste termín poctivá kniha. Co pro vás znamená?
Taková kniha nebere v úvahu většinové nálady čtenářů tak, aby byla co nejlépe prodejná. Měla by mít určitý nadčasový rámec a nějaké sdělení, které je zakomponované v příběhu. Mám například ve svých knihách i úvahy, které jsou vyloženě osobní, a vyjadřuju v nich názor na určité situace. Do psaní poctivé knihy si člověk nesmí nechat od nikoho mluvit.
Jakou roli hraje ve vaší literatuře autobiografický prvek?
V knize Lázně v ráji aneb Houtyš je autobiografických prvků celá řada. V předchozím Muži s čápem, který je víc filozofický až vědecko-fantastický, je jich podstatně méně. Je v ní víc fantazie.
Vaše druhá kniha Nejen o tom aneb Jak jsem našel Ričrda byla leckým označena jako téměř pornografická. Vnímáte ji tak?
Je velmi erotická, to je pravda. Její hlavní jádro je ale v příchodu nového Mesiáše, kterým je žena. A k ní erotika patří. Předpokládám, že ta kniha není vulgární, nicméně myslím si, že žena bez erotiky je jako káva bez kofeinu. Bohužel určité genderové tendence v dnešní společnosti vedou k tomu, že žena je vnímána skoro jako muž.
Já se ale za ženami rád otáčím a rád se na ně dívám. Navíc mám doma krásnou ženu. Při psaní té knihy jsem si řekl, že musím odhodit konvence, které svazují mě i mé okolí. Proto je tak eroticky otevřená. Bůh je žena. To je poslední věta oné knihy. A možná také jediná naděje.
V knize Lázně v ráji aneb Houtyš je vedle ústředního řada kratších příběhů a vzpomínek. Jak moc jste fabuloval?
Ta kniha má dvě roviny. Jedna je současná, odehrává se v lázních Sedmihorky a příběhy v ní jsou víceméně vyfabulované. Hlavní hrdina vyhraje neuvěřitelnou sumu peněz v loterii na tiket, který našel na ulici. Neví co s tím a navíc trpí pocitem, že si peníze nezasloužil. A tak se dostává do lázní, kde potkává lidi, kteří mu už životem kdysi prošli.
Druhou část knihy tvoří reminiscence na dobu před pětatřiceti lety, na osmdesátá léta, kdy na Hanspaulce v Praze existovala dnes již legendární hospoda Houtyš. Docházeli do ní Ivan Hlas, Martin Kraus, muzikanti ze Žlutého psa, YoYo bandu a další. Já tam chodil také. Je spousta muziky, písniček, které se k ní vážou, ale v literatuře se nikde neobjevuje. Zatím.
Postavy, které jsou v knize a k Houtyši se vážou, mají své reálné předobrazy a většinu lidí to prostředí ovlivnilo nebo nějak poznamenalo na celý život. Houtyš se prostě z něj nedá vymazat a nakonec každého dřív nebo později pohltí zase zpátky. A o tom ta kniha je. Samozřejmě s notnou dávkou humoru a nadsázky.
Ještě ta hospoda existuje?
Už ne. Začátkem devadesátých let ji zavřeli. Dům, ve kterém byla, byl restituován a teď v něm jsou kanceláře.
Jaká byla osmdesátá léta v Houtyši?
S ohledem na společenské zřízení, které u nás tehdy bylo, vznikl na Hanspaulce takový malý zázrak. Vznikl ostrov svobody postavený na bluesové muzice Petra Introviče, textech Jardy Mullera a jejich Bluesberry, písničkách Ivana Hlase, který své nejznámější kusy hrál už tenkrát v té hospodě, a muzikantech, kteří dokázali vyloudit nezaměnitelnou charakteristiku hanspaulského blues.
Nic lepšího se v té době nemohlo stát. A pro mnohé to nebyla jenom etapa života, ale život celý.
Máte už v hlavě příběh pro další knihu?
Přemýšlím o tom, že se ještě jednou vrátím do Houtyše a do osmdesátých let. Ale nevím. Mám těch nápadů víc a těžko říci, který bude tím, jenž mě pohltí. Anebo taky nic. Všechno nechávám běžet až do konečného uzrání. Je to nejlepší přístup, ke kterému jsem po létech pracovního neklidu v médiích došel. A je to také nejvyšší míra svobody, kterou nám tato doba tak nerada poskytuje.
Bůh je žena. To je poslední věta oné knihy. A možná také jediná naděje.