Proč jste opustil prostředí veřejnoprávních médií a začal se věnovat literatuře?

Novinářskou dráhu jsem ukončil před pěti lety, protože jsem přestal zvládat a také mít chuť neustále překračovat všechny nástrahy, které mi připravovala. Když jsem se potom rozhodoval, co dělat dál, opět se mi vrátila chuť psát knihy. Na žurnalistiku jsem šel vlastně i kvůli tomu, že se tam naučím knihy psát.

FOTO: Lucie Levá

Záhy jsem sice zjistil, že to tak nebude, ale školu jsem vystudoval. Velice rychle mi také došlo, že psát knihy se neučí nikde, a tam, kde tvrdí, že to učí, je to tak trochu podvod. Buď v sobě člověk schopnost napsat knihu má, anebo ne. A hlavně musí mít touhu něco vykřičet do světa.

Psát jste mohl i v době, kdy jste pracoval v rozhlase nebo v televizi. Proč byla mezi vaší první a druhou knihou prodleva čtrnáct let?

V roce 2000 jsem končil jako zaměstnanec TV Nova a měl jsem pár měsíců volno. Zatoužil jsem napsat knihu o tom, co jsem měl za sebou, a protože jsem měl čas, vznikl román Železná panna. Potom jsem se ale zase dostal do víru médií, byl jsem v České televizi i v Českém rozhlase.

Když má člověk napsat poctivou knihu, úzce to souvisí s jeho duševní pohodou a možností se soustředit. Prostě žijete dva životy. Ten svůj a ten románový. V mém případě nebylo možné mít manažerskou funkci v médiích a přitom psát knihu. Zřejmě by vznikl nějaký dekadentní literární útvar o tom, že všechno je jen obchod a myšlenka v nedohlednu.

FOTO: Lucie Levá

Napsat knihu považuju za nejvyšší formu vyjádření. Musel jsem počkat, až se myšlenkově dostanu mimo tu skořápku zpolitizovaného světa a osud mě zase oplodní normálním životem. Měl jsem štěstí. Stalo se.

Použil jste termín poctivá kniha. Co pro vás znamená?

Taková kniha nebere v úvahu většinové nálady čtenářů tak, aby byla co nejlépe prodejná. Měla by mít určitý nadčasový rámec a nějaké sdělení, které je zakomponované v příběhu. Mám například ve svých knihách i úvahy, které jsou vyloženě osobní, a vyjadřuju v nich názor na určité situace. Do psaní poctivé knihy si člověk nesmí nechat od nikoho mluvit.

Jakou roli hraje ve vaší literatuře autobiografický prvek?

V knize Lázně v ráji aneb Houtyš je autobiografických prvků celá řada. V předchozím Muži s čápem, který je víc filozofický až vědecko-fantastický, je jich podstatně méně. Je v ní víc fantazie.

Vaše druhá kniha Nejen o tom aneb Jak jsem našel Ričrda byla leckým označena jako téměř pornografická. Vnímáte ji tak?

Je velmi erotická, to je pravda. Její hlavní jádro je ale v příchodu nového Mesiáše, kterým je žena. A k ní erotika patří. Předpokládám, že ta kniha není vulgární, nicméně myslím si, že žena bez erotiky je jako káva bez kofeinu. Bohužel určité genderové tendence v dnešní společnosti vedou k tomu, že žena je vnímána skoro jako muž.

Já se ale za ženami rád otáčím a rád se na ně dívám. Navíc mám doma krásnou ženu. Při psaní té knihy jsem si řekl, že musím odhodit konvence, které svazují mě i mé okolí. Proto je tak eroticky otevřená. Bůh je žena. To je poslední věta oné knihy. A možná také jediná naděje.

V knize Lázně v ráji aneb Houtyš je vedle ústředního řada kratších příběhů a vzpomínek. Jak moc jste fabuloval?

Ta kniha má dvě roviny. Jedna je současná, odehrává se v lázních Sedmihorky a příběhy v ní jsou víceméně vyfabulované. Hlavní hrdina vyhraje neuvěřitelnou sumu peněz v loterii na tiket, který našel na ulici. Neví co s tím a navíc trpí pocitem, že si peníze nezasloužil. A tak se dostává do lázní, kde potkává lidi, kteří mu už životem kdysi prošli.

Druhou část knihy tvoří reminiscence na dobu před pětatřiceti lety, na osmdesátá léta, kdy na Hanspaulce v Praze existovala dnes již legendární hospoda Houtyš. Docházeli do ní Ivan Hlas, Martin Kraus, muzikanti ze Žlutého psa, YoYo bandu a další. Já tam chodil také. Je spousta muziky, písniček, které se k ní vážou, ale v literatuře se nikde neobjevuje. Zatím.

Postavy, které jsou v knize a k Houtyši se vážou, mají své reálné předobrazy a většinu lidí to prostředí ovlivnilo nebo nějak poznamenalo na celý život. Houtyš se prostě z něj nedá vymazat a nakonec každého dřív nebo později pohltí zase zpátky. A o tom ta kniha je. Samozřejmě s notnou dávkou humoru a nadsázky.

FOTO: Lucie Levá

Ještě ta hospoda existuje?

Už ne. Začátkem devadesátých let ji zavřeli. Dům, ve kterém byla, byl restituován a teď v něm jsou kanceláře.

Jaká byla osmdesátá léta v Houtyši?

S ohledem na společenské zřízení, které u nás tehdy bylo, vznikl na Hanspaulce takový malý zázrak. Vznikl ostrov svobody postavený na bluesové muzice Petra Introviče, textech Jardy Mullera a jejich Bluesberry, písničkách Ivana Hlase, který své nejznámější kusy hrál už tenkrát v té hospodě, a muzikantech, kteří dokázali vyloudit nezaměnitelnou charakteristiku hanspaulského blues.

Nic lepšího se v té době nemohlo stát. A pro mnohé to nebyla jenom etapa života, ale život celý.

Máte už v hlavě příběh pro další knihu?

Přemýšlím o tom, že se ještě jednou vrátím do Houtyše a do osmdesátých let. Ale nevím. Mám těch nápadů víc a těžko říci, který bude tím, jenž mě pohltí. Anebo taky nic. Všechno nechávám běžet až do konečného uzrání. Je to nejlepší přístup, ke kterému jsem po létech pracovního neklidu v médiích došel. A je to také nejvyšší míra svobody, kterou nám tato doba tak nerada poskytuje.

Bůh je žena. To je poslední věta oné knihy. A možná také jediná naděje.